Mont Pelvoux
normálka kuloárem Coolidge (PD, kuloár 200 Hm, 45°)
Po obědě se přesunujeme na parkoviště v Ailefroide, odkud se vychází k chatě Refuge du Pelvoux. Jsme ve výšce 1514 m, chata 2700 m, jsou dvě hodiny odpoledne, takže program na zbytek dne máme jasný. Nejprve se ale pokoušíme najít Lucky sluneční brýle, které si zapomněla na střeše auta a ony tam kupodivu při přesunu nevydržely. Marně. Ještě že má náhradní.
Cesta stoupá podél potoka relativně (vzhledem k následujícímu stoupání) zvolna až k rozcestí, kde se větví k chatě Refuge du Selé (2511 m) a k naší chatě. Vpravo se nad námi vypíná rozlehlý masív Mont Pelvoux, tvořený několika téměř 4000 metrů vysokými vrcholy s úctyhodným ledovcem.
Refuge du Selé brzy vidíme v závěru údolí a nezdá se být příliš vysoko nad námi. To dává naději, že ani k naší chatě to nebude tak daleko.
Pěšinka šplhá v serpentinách a rychle nabíráme výšku. Potkáváme jen několik sestupujících lidí a vypozorujeme, že kus před námi stoupá k chatě dvojice. Chata však stále není vidět.
Všímám si, že nikde okolo neteče voda ani není žádné sněhové pole. Přitom dole v údolí teče vydatný potok a kopce v naší úrovni na druhé straně údolí oplývají sněhem a ledem. „Z čehopa budeme vařit?“
Pořád si říkáme, že už tam musíme být a pořád nic. Za chvíli budeme v úrovni vrcholů kopců na druhé straně údolí, za nimi se nám již otevírají výhledy daleko na východ, kde dominuje pravděpodobně Monviso na hranicích Itálie a Francie. Refuge du Selé už je dávno hluboko pod námi, ale naše chata stále nikde.
Až ve třičtvrtě na šest, tedy po 3,5 hodinách spatřujeme přímo před sebou chatu. Krásná chatička. Dveře jsou dokořán, jedna okenice otevřená. Dvě postavy stoupají prudkým svahem nad chatou směrem k výraznému zářezu, kterým o 1000 metrů výše spadá ledovec Glacier du Clot de l‘Homme z ledové planiny pod vrcholy Mont Pelvoux. Hned je nám jasné, že jdou pro vodu.
Refuge du Pelvoux.
Vodnatý potok, který vytéká z ledovce, totiž chatu míjí v hlubokém kaňonu, do kterého se nezdá být dobrý nápad slézat. Musí se proto nahoru.
Na chatě tedy jen hbitě vyházím železo a pár dalších drobností z baťohu, naházím do něj veškeré naše nádoby na vodu a vyrážím vzhůru. Lucka je ráda, že už nikam nemusí.
Ti dva nade mnou jsou francouzský pár. Chlapíka potkávám již při sestupu, tak zjišťuju, že nahoře se dá k potoku při troše snahy dolézt, ale voda prý není nic moc.
Po půl hodince jsem pod ledovcem u potoka. Nabírám studenou bíle zbarvenou vodu a běžím zase dolů. Cestou potkávám plno kamzíků a užívám si výhledy. Není nad romantickou večerní procházku na čerstvém vzduchu.
Chata, která alespoň na mě působí daleko pozitivnější energií, než naše předchozí útočiště, má nyní mimo sezonu přístupnou velkou lyžárnu, malou společnou místnost se dvěma stoly a jeden pokoj s asi 16 místy na spaní. Opět all inclusive, tedy se záchodem. Ten je však tvořen jednou malou budkou s dírou (v podlaze), umístěnou na okraji skály kus od chaty. Dostat se k ní může být silný horolezecký zážitek, hlavně potmě či v mlze (pokud panuje obojí a člověk je rozespalý, jako se to stalo mně, je zážitek zaručen).
Večer zažívám blízké setkání s kamzíkem. Okolo chaty se jich totiž motá celé stádo. Vycházím již za tmy s čelovkou a jednoho náhodou oslním. Zastaví, zírá přímo do světla, a pak začne slepě kráčet až téměř ke mně. Když už mu zbývají jen dva metry, znejistím, přestože mě od něj odděluje ještě kamenná zídka na zápraží chaty. Raději posvítím jinam. Kamzík tak zjišťuje, co jsem zač a bere roha. Jen škoda, že jsem neměl foťák.
Vstáváme v šest, vycházíme v sedm, opět s čelovkami, které ale po chvíli pozbývají smysl. Francouzi vycházejí půl hodiny po nás.
Hned nad chatou se musí překonat skalka. Za tmy bohužel volím trochu obtížnější variantu, která se Lucce ani trochu nelíbí. Nicméně nic nenadělá, dolů to nejde, tak musí nahoru.
Dále již snadněji stoupáme jasnou cestou přímo nad chatou až k potoku pod ledovcem Glacier du Clot de l‘Homme. U něj doplňujeme vodu, která mimochodem díky drobnému písku při pití křupe mezi zuby (pořád lepší než voda znehodnocená kamzičími bobky).
Překonat potok může být trochu oříšek, ale takhle po ránu to ještě moc neteče, tak to jde. Odpoledne při návratu to bude horší. Nyní traverzujeme doleva. Přicházíme ke sněhovému poli, které autor našeho průvodce nazval ledovcem. Sníh je strmý a zmrzlý, takže rádi obouváme mačky, přestože se jedná jen o pár desítek metrů. Obejít to spodem možná jde, my to cestou zpět také zkoušíme, ale chce to více odvahy.
Pokračujeme k druhému sněhovému poli, kterým začíná široké údolí směřující mírně doleva vzhůru k ledovci Glacier du Sialouze. Opět nasazujeme mačky, přestože tohle pole by již obejít šlo. Nad ním se kousek lehce popolézá po skalkách a pak zase stoupá v serpentinách.
ve spodní části je vidět první a druhé sněhové pole.
Na prvním sněhovém poli.
Lucka začíná nervóznět, že prý je to nějaké těžké. Já bych neřekl, že je to těžké, spíše pestré.
V sedle pod ledovcem nás naštěstí dochází francouzská dvojka. Přítomnost lidí velmi uklidňuje.
Dáváme jim náskok, a pak se vydáváme za nimi přímo vzhůru k ledovci, kde již tušíme kuloár. Brzy se dostáváme na sníh. Oblékáme všechno to železo, co jsme si přinesli, a spojujeme se lanem.
Pohled ze sedla na ledovec Glacier du Sialouze.
Kuloár Coolidge.
K našemu překvapení v sedle pod námi spatřujeme tři postavy. Lidé? Jak se sem dostali?
Zvolna se vydáváme po tvrdém sněhu vzhůru. Mám velkou starost, aby se Lucka nezalekla a neřekla, že nikam nejde. Snažím se proto vybírat co nejpohodlnější cestu. Místy můžeme dokonce využít starých stop a kráčet jako po schodech.
Jak se blížíme úzkému kuloáru, svah se stává strmější a shora se na nás začínají sypat kameny a sníh. Občas také přichází silný poryv větru. To se vždy jen přitiskneme ke sněhu, aby nás to neodfouklo. Nahoře se honí mraky, ale jinak lze počasí charakterizovat jako polojasno.
Vydáváme se pravou větví žlabu, která vypadá přístupněji. V nejstrmějším místě, přibližně uprostřed, je krátký ledovatý úsek. Přiznávám, že se trochu opotím, když jej opatrně překonávám na jemně zaseklých předních hrotech maček s pomocí nehluboko zaraženého cepínu. Lucka sice jistí, ale...
Vydáváme se pravou větví.
Dál už se to zase zlehčuje. Asi už jsme lezli podobně strmé žlaby, ale nikdy ne takto dlouhé.
Nahoře se zase setkáváme s Francouzi, kteří se právě vydávají po zasněžené ledovcové pláni mírně vzhůru k vrcholu. Po odpočinku je následujeme. Už to není daleko.
Ti tři lidé už za námi kuloárem nešli, a tak začínám spekulovat, zda to nebyli kamzíci. Stop kamzíků v těch místech bylo plno, nicméně Lucka se dušuje, že slyšela hlasy. Je to záhada.
Celou cestu jsem se cítil velmi dobře, aklimatizovaný. Až tady začíná být výška trochu znát.
Ve čtvrt na jednu dosahujeme vrcholu, Pointe Puiseux (3943 m). Už loni jsem masív Mont Pelvoux obdivoval a nyní stojím na jeho nejvyšším vrcholu. Pod námi se rozkládá náhorní ledovcová planina, z níž o kousek dál ční jen o deset metrů nižší Pointe Durand (3932 m).
Pohled z vrcholu zpět do údolí.
Pointe Durand.
Odtud vypadá Glacier Blanc malinký.
Barre des Écrins halí mraky, nicméně na ledovec Glacier Blanc je odtud nádherný výhled. Chvíli se kocháme a odpočíváme. Brzy se však vydáváme na sestup. Nechápu, jak někdo může to, že se vyškrábe na několik minut na vrchol, nazývat dobytím hory.
Sestup kuloárem zpočátku není rychlejší, než byl výstup. Až pod tím ledovatým místem se dá jít trochu rychleji a spodní pasáž v již rozměklém sněhu sklouzáme jako nic.
Následuje zdlouhavý sestup k chatě, zpestřený jen pádem části seraku z ledovce Glacier du Clot de l‘Homme. Ten na dlouhou dobu znehodnocuje vodu v potoce na hnědou tekutinu. Musíme se proto vracet k prvnímu sněhovému poli a nabrat vodu pod ním. Je sice průzračná, ale kamzičí bobky nacházíme až příliš blízko. Už z nich mám stejný respekt jako Lucka. Nicméně jiná voda tady není...
Okolo čtvrté jsme zpět na chatě. Zůstávají tady i Francouzi. Večer pak přichází trojice lezců (ne turistů jako jsme my) a rozkládají se na zápraží chaty. Dovnitř nejdou. Když jdeme spát (což je tedy dost brzy), tak tam stále sedí, vesele vaří a povídají. Ráno jsou pryč a na chatě rozhodně nespali, tak nevím. Že by tihle tři byli včera v sedle pod kuloárem?
Kamzíci před chatou.
Ráno vše halí hustá mlha. Scházíme dolů k autu, stíháni francouzskou dvojicí. Nakonec jsme u auta první my, hurá.
Mont Pelvoux (3943 m)