Lago di Garda, září 2005, horská kola

Lago di Garda, září 2005, horská kola

Na září jsme si naplánovali horská kola v okolí italského jezera Lago di Garda. Nakonec nám to vyšlo na poslední zářijový víkend plus začátek dalšího týdne s využitím zánovního státního svátku na Václava (tímto bych chtěl poděkovat všem Václavům ve vedení našeho státu, kteří se o tento svátek zasloužili).

Předpověď slibovala polojasno, tak jsme odvážně, v sobotu v půl páté ráno, vyrazili. Kola si hověla v zavazadlovém prostoru, stačilo jen vyndat přední kola a dát stranou zadní sedačky a ještě se k nim vešla i naše zavazadla (díkybohu).

Dálnice Rozvadov. Německý úsek bez dálnice už je hodně krátký a celkem dobře sjízdný. Mnichov, Kufstein (máme desetidenní rakouskou dálniční známku za 250 Kč), Innsbruck, Brenner (poplatek 8 €), italská dálnice (byť poněkud úzká) přes Brixen, Bolzano do Trenta (8,20 €) (dá se jet rovněž až do Rovereta za 9,50 €), dále po silnici přes Arco, Riva del Garda. Je půl dvanácté, cesta nám tedy trvala asi 7 hodin (je to 700 km) (jen informativně, v Německu je možné jet co auto dá, ale v Rakousku a v Itálii se smí jen 130 km/h, v Itálii pak byla rychlost ještě často omezena jen na 110 km/h, jo a benzín je nejlepší brát v Rakousku).

Chvíli bloudíme, než nacházíme kemp. Je schovaný ve městě u silnice do Torbole, přímo u pláže. Jmenuje se Bavaria (22,50 € pro dva na noc, v sezoně patrně 25 €). Hned před kempem je restaurace stejného jména a vedle další kemp.

Naše první kroky vedou na pláž k jezeru. Voda je krásně čistá a má cca 18°C. Po celém jezeře se prohání obrovské množství plachetnic a windsurfů, pěkně to totiž fouká (taky bychom to měli zase někdy zkusit). Jinak je skoro jasno s takovým všudypřítomným jemným oparem, cca 25°C, prostě nádhera.

Rychle si vybalujem, stavíme stan, zjišťujem, že na jinak pěkných záchodech chybí prkýnka, ovšem umývárky a sprchy jsou téměř luxusní. Něco málo sníme a vyrážíme na poznávací výlet po okolí.

Riva del Garda – Arco (nenáročný výlet)

Podél vody se po dlážděném chodníčku proplétáme mezi množstvím především německých turistů. Většinou to tedy nejde o moc rychleji, než krokem. Ani v nejmenším nám to ale nevadí, alespoň se můžeme kochat všemi těmi krásami okolo. Člověk neví, kam se má dřív podívat. To máte pláž, vodu, lodě, obrovské skalní stěny spadající do jezera a vysoké kopce, přístavy, mola, zeleň, historické budovy, hrad u vody, zřícenina na kopci, kaplička vysoko nahoře ve stěně, restaurace, obchody, do toho ty cyklostezky, kola, motající se lidé i nejrůznější vozidla, krásné náměstí, historická věž, prostě kouzelné. Všude je takový veselý italský zmatek. Pořád zastavujeme a fotíme a prohlížíme, a pak konečně projíždíme úzkými uličkami centra a hledáme cestu ven z města. Správnou cestu. To nám trvá poměrně dlouho. Jinak to je ale cesta směrem na Varone, Cascata del Varone.


Riva del Garda, nábřeží.

Orientujeme se pouze podle německého průvodce Moser Bike Guide číslo 11 (Gardasee 1), který mohu doporučit. Nicméně mapa by se hodila.

Když se tedy konečně dostáváme po silnici do Varone, nepokračujeme dále serpentinami vzhůru na Tenno, ale uhýbáme doprava a projíždíme vesnicí dolů. Dále spíše intuitivně odbočujeme doleva a pokračujeme po nefrekventovaných silničkách přes Ceole a Vigne až do Arca pod hrad Castel d’Oro. Většinu cesty jsme zatím jeli po rovině, tak si teď alespoň dáváme výšlap k hradu. Nejprve po asfaltu, pak štěrkové cestě, až k bráně do hradu. Dál se s kolem nesmí a zřejmě se platí vstupné, tak se jen chvíli kocháme výhledy a vracíme se dolů do Arca.

Opět pěkné městečko. Přejíždíme most a jedeme kousek po silnici na Vignole. Brzy z ní uhýbáme doprava a jedeme dál sady podél řeky na jih. Chceme tudy projet do Torbole. To by mělo bez problémů jít, ale nám se dnes nějak to nacházení správné cesty nedaří, a tak se okružní jízdou sady dostáváme zpět do Arca. Přejíždíme most zpět a již bez větších problémů (stačí se držet šipek s kolem) nacházíme cyklostezku, vedoucí po pravém břehu řeky Sarca až k jezeru Lago di Garda. Podél něj se po cyklostezce vracíme do Rivy do kempu.

Trasa by bez bloudění a zbytečného pojíždění po městech měřila okolo 20 km. Nám se povedlo jí protáhnout na 37 km.

V kempu si nejprve vaříme. Pak se scházíme s Lucky tatím, který je tu shodou okolností taky na dovolené s kamarádem Honzou, a jdeme spolu na cappuccino (resp. já na pivo). Doporučují nám trasu na Tremalzo. Prý to chce ale mapu. Tak si jí později při procházce městem pořizujeme. Mapa Kompass číslo 096 – Alto Garda, Val di Ledro v měřítku 1:35000. Zahrnuje oblast severozápadně od Lago di Garda a je i na poměry vydavatelství Kompass velmi nepovedená. Měřítko 1:35000 bylo docíleno prostým zvětšením zřejmě padesátky, takže po otevření na vás vyskočí obrovská písmena a tlusté čáry, ovšem bez nějakých podrobnějších informací, které by takovému měřítku odpovídaly. Interval vrstevnic po 100 m je naprosto nedostatečný. S aktuálností je to také velice slabé, zastaralost se pozná na první pohled. Tradičně chybí jakýkoli časový údaj, kdy byla mapa vydána, nalezl jsem pouze cosi o kontrole mapy z roku 68 v roce 92 (tato informace je na jinak německo-italské mapě pouze italsky, tak nevím). Bohužel jiná mapa k dispozici nebyla, a tak jsem musel vydat 6,95 € za něco, co bych normálně vzal pouze zdarma jako reklamní prospekt.

Riva del Garda – Lago di Ledro – Passo Tremalzo – Pregasina – Riva (náročný výlet)

V neděli ráno se vstáváním vůbec nespěcháme a Rivu opouštíme až ve čtvrt na dvanáct po silnici směrem na Limone. Hned před prvním tunelem z ní ovšem sjíždíme a pokračujeme dále po staré cestě směřující na Ledro či do Pregasiny. Ta je naprosto úžasná, něco takového jsem nečekal. Prašná cesta s množstvím tunelů, starými zídkami a staveními, vedoucí zařízlá ve skále nad hladinou jezera, vyhrazená pouze pěším a hlavně cyklistům.


Z Rivy po staré cestě na Ledro.

Počasí máme opět příznivé (tradiční polojasno s oparem), tak se často kocháme, zastavujeme, fotíme.

Cesta se pak dělí, doleva do Pregasiny, doprava serpentinami na Ledro. Stoupáme na Ledro, na hlavní silnici se napojujeme u Biacesy přímo u vyústění asi 3,5 km dlouhého tunelu do Rivy (tam cyklisté nesmí). Stoupáme po hlavní, pouze v úseku Pré – Molina využíváme vedlejší silnice (cyklistická zkratka).

U Lago di Ledro zastavujeme na svačinu. Při opětovném nasednutí na kolo zjišťuji, že mám přední prázdné. Naštěstí mám náhradní duši, tak ji za zvědavého okounění německých turistů hbitě měním a jedeme dál.

V Bezzecce Lucku téměř sráží auto, když jí předjíždí a ihned zatáčí doprava. Lucka se chvíli otírá o jeho bok a zadní kolo, ale ustojí to. Auto nevzrušeně pokračuje dál. Naštěstí, jinak by z toho ještě mohl být mezinárodní incident, protože bych se neudržel.

Jedeme stále po nefrekventované silnici až k odbočce na Passo Tremalzo. Tam se vydáváme vzhůru do nekonečného kopce. S několika málo odpočinkovými pasážemi je to přes 12 km stále serpentinami vzhůru. Jedeme to asi dvě hodiny.

V horní části zjišťuju, že mi uchází přední kolo. Dvakrát ho cestou dofukuju.

Nahoře u chaty, kde končí asfaltová silnice, jsme v 16:30, tedy dost pozdě. Obloha se zatáhla a je zde samozřejmě podstatně chladněji. Počasí ani pozdní doba mě však netrápí, já veškerou energii věnuju dofukování svého předního kola, které uchází čím dál rychleji.


Stoupání z Passo Tremalzo (v pozadí) na Bocca di Val Marza.

Po štěrkové cestě pokračujeme vzhůru do Bocca di Val Marza (1863 m) (náš výškový rekord na kolech), kde se po projetí tunelem ocitáme tak trochu v jiném světě. Otvírá se nám výhled na Lago di Garda a klikatou štěrkovou cestu vedoucí mezi skalami dolů, docela senzace.

Mě už dofukování přestalo bavit a odhodlávám se najít v duši tu zatracenou mrňavou dírku, která za to může. Pomocí vody z lahve se mi to kupodivu daří a Lucce se zase daří najít v mém plášti trn, který ji způsobil. Takže to lepím, trn jde ven a můžeme se řítit dolů.

Opravdu se řítíme, protože začíná pršet a hřímá. Navíc už je půl šesté. V jednom z tunelů rozmýšlíme, zda přečkat už docela hustý déšť, nebo jet dál. Nakonec naštěstí pokračujeme v jízdě. Čas nás tlačí.

Sjezd stojí za to, jen nás překvapuje několik protijedoucích aut. Trochu nechápeme, jak se sem dostaly a proč. Jo, a taky opět přicházím o přední blatník. Opět v dešti (viz. Chorvatsko).

V sedle Passo Nota (1240 m) si nejsme jisti, zda jet dolů do Tremosine nebo doleva na Ledro či do Limone. Vpodstatě je to ale jedno. Nakonec jedeme doleva po značce 421 stále po cestě, zavrhujeme i odbočku doleva na Ledro, prostě pořád rovně až na konec cesty. Zde vede doprava lesem strmě dolů značka 117 do Limone, ta se nám ale nelíbí, tak jedeme rovně po č. 101. Ta se ovšem za chvíli také vydává kamsi strmě dolů, tak jedeme dál po úzké pěšině, docela dobře sjízdné, stále mírně dolů po úbočí. Ta už není značená.

Dostáváme se po ní do sedla Passo di Vil (1158 m), kde se chytáme nového směru na Pregasinu po značce 422, Limone již tedy není naším cílem. Už je 19 hod., začíná se stmívat a Lucka nervoznět. Prosazuje si zkratku po 422B do Malga Palaer, kterou vřele nedoporučuju. Vede šutrovým korytem prudce dolů, pro normální smrtelníky nesjízdné. Lepší je to objet po 422 na cestu a po ní do Malga Palaer.

Takže se vlečeme pěšky dolů, až konečně narážíme na cestu, po které již pohodlně, ovšem za tmy, sjíždíme do Pregasiny. Na druhou stranu, průjezd noční osvětlenou Pregasinou a výhledy na temnou Gardu a světla okolo ní, stojí za to. Mimochodem, stále jemně prší.

Z Pregasiny už je to jasné, po staré cestě do Rivy. Tady už je nám hej a kocháme se nočními výhledy. Po osmé jsme v Rivě.

Celá cesta vyloženě výletním tempem:

70,08 km, průměr 11,4 km/h, čas 6:07:55, max 37,4 (na tom štěrku je to až až)

Riva del Garda – Lago di Tenno – M. Tombio – Riva Bastione – Riva (výlet tak akorát)

Po včerejším pozdním návratu nemám náladu podnikat nějaké šílenosti a viděl bych to spíše na pohodovou projížďku, hlavně být včas zpět a stihnout se vykoupat.

A tak vyrážíme, opět po jedenácté, po silnici přes Varone vzhůru (kam jinam lze od Lago di Garda, že?) na Lago di Tenno (570 m). Tam jsme za chvíli a dáváme si sváču. Počasí je opět krásné, jezero taky, to mi vyhovuje.

Od jezera ještě stoupáme k vesnici Campi (640 m). Zde odbočujeme doleva a dáváme si výšlap lesem po štěrkové cestě na M. Tombio (841 m). Na mapě je nahoře kreslená hvězdička, která není v legendě, tak se jen domníváme, že tam bude výhled.

Nahoře nás čeká nemilé překvapení v podobě želeného plotu a vrat se zákazem vjezdu. Naučeni italským zvyklostem nerespektování jakýchkoli pravidel, přelézáme plot i s koly a vyjíždíme na vrchol. Mimochodem, Italové jsou neuvěřitelní tím, jak si z různých, poměrně častých zákazů vůbec nic nedělají. A ostatní národy se to tady od nich velmi rychle učí, včetně Němců (což je opravdu neuvěřitelné).

Na vrcholu zjišťujeme, že hvězdička v mapě znamenala zbytek vojenské pevnosti (Ex Forte), což je ale taky dobrý.

Když se dostatečně pokocháme pobořenou betonovou pevností, jedeme zase dolů. Jo, v mapě zakreslená turistická cesta na tento kopec bude asi omyl J .

Z Campi pokračujeme po stezce 402, označené jako cyklostezka (v mapě). Zpočátku je hodně divoká (takové strmé kamenité koryto, Lucka to občas vede, mně se daří to sjet, byť si dvakrát málem pěkně natluču). Pak přechází v pěknou cestu, po které sjíždíme k zřícenině hradu – Bastione – nad Rivou. Sjíždíme příliš nízko, tak musíme k Bastionu kousek šlapat nahoru. Tam nás čeká pouze jedna polorozpadlá zavřená věž a výhled na město. No a restaurace, jistě.


Sjezd z Campi do Rivy.

32,63 km, průměr 12,1 km/h, čas 2:41:10, max 47,1

Je teprve 15 hodin, volného odpoledne využívám ke koupání v jezeru. Lucka si netroufá. Na nějaké dlouhé cachtání to není, ale chvíli se plavat dá. Ostatně, v 18°C studeném Boleváku jsem jednou plaval závody (bez neoprenu), tak co.

Večer s vínem na pláži s výhledem na jezero je ta nejlepší televize.

Riva del Garda – Nago – M. Varagna – M. Altissimo – Brentónico – Mori - Riva (velmi náročný výlet)

Poučeni výletem na Tremalzo vyrážíme tentokrát brzy. Podél jezera přejíždíme po cyklostezce do Tórbole a v 9:30 již stoupáme z centra po staré silnici do Naga (jen pro pěší a cyklisty). Zde se necháváme navigovat cedulkami s kolem, což není dobře. To je totiž cyklostezka podél hlavní z Naga do Mori. Taky pěkný, ale tam my nechcem. Brzy naštěstí poznáváme svojí chybu, vracíme se do Naga a sledujeme ukazatele na Strada del Monte Baldo.

A můžeme začít stoupat. Úzká asfaltová silnička se klikatí vzhůru a my rychle nabíráme výšku. V okolí se tyčí vysoké skalní stěny, jistě se zde leze. Ostatně, občas zahlédneme podél silnice v lese tábořící lidi, pravděpodobně lezce. Samozřejmě se zde stanovat nesmí, což každou chvíli zdůrazní informativní cedulka. Jsme ale v Itálii...

Stále ještě vidíme Lago di Garda, ale zvolna se nám ztrácí v mlžném oparu a od výšky cca 800 m nad mořem již pod sebou vidíme jen bílé mlíko.

Stoupání je opravdu dlouhé. Nahoře, ve výšce okolo 1500 m, projíždíme skupinky stavení a nad nimi konečně končí asfaltka. Výška 1560 m.

Pokračujeme po štěrkové cestě serpentinami na Monte Varagna (1780 m), kde cesta končí. Je 13 hod. Konečně vidíme vrchol Monte Altissimo (2079 m). Moc radosti nám to ale nepřinese, protože je to ještě pěkně daleko a vysoko. Na vrcholu jsou vidět dva jakési billboardy.

Dál musíme pěšky, na kole to opravdu nejde. Drásáme se kamenitou pěšinkou mezi kosodřevinami vzhůru asi hodinu a čtvrt. Cestou nás míjí tři našláplí downhiláci.


Pěší výšlap na Monte Altissimo.

Na vrcholovém plató stojí kaplička, obklopená množstvím zákopů a kamenných zídek a chata, Rif. Altissimo. Výška 2078 m je pro naše kola opět rekordní, ale nevyjela sem, byla sem vytlačena/vynesena…

Výhledy máme jen do mlhy, je zde zima, tak se jen rychle oblékáme a opouštíme vrchol po štěrkové cestě vedoucí k silnici, k chatě Rif. Graziani (1650 m).

Po silnici dolů už je to jiný kafe. Konečně pořádný sjezd. Už mě přestávalo bavit pokaždé vyjet těžce nahoru, a pak se nepříliš rychle kodrcat mezi balvany dolů. Tady si to mohu vychutnat. Rychlost, zatáčky a nekonečně dlouho dolů. Bomba.

Silnice není vůbec frekventovaná, takže pohodlně sjíždíme přes S. Valentino (1314 m), kde si dáváme sváču, dále do Brentónica a až do Mori (199 m). Podle Moserova průvodce se tato trasa nesjíždí po silnici, ale odbočí se z ní doleva a po štěrkových cestách se přejíždí zase až k silnici, po které jsme ráno stoupali. Nemáme však pro tuto oblast mapu, tak si to netroufáme. Bloudit už se nám nechce. Ten sjezd po silnici není žádné minus, naopak.

Z Mori vede do Naga pěkná cyklostezka podél silnice. Cestou nás zaujme bývalé jezero, dnes Biotopo Lago di Loppio. Padlo za oběť budování vodního tunelu Galleria Adige – Lago di Garda v roce 1959, který vede přímo pod ním a jehož vyústění do Lago di Garda jsme si také hned jeli v Tórbole prohlédnout. Kvůli tomu ho museli vypustit, aby mohli provrtat v podzemí rouru o průměru 5 m, kudy může protékat voda (asi kvůli záplavám či proč).

Vzpomněl jsem si na kritické články ekologů na Dlouhé stráně v Jeseníkách. Ty by se divili. Ostatně v samotné Rivě stoupají z jezera trubky nezakrytě přímo po kopci a okolí je přeplněné stožáry elektrického vedení. Elektřina je prostě třeba.


Trochu ponuré Lago di Garda v odpoledním mlžném oparu.

Takže po cyklostezce se bez problémů dostáváme přes Nago do Tórbole a podél jezera do kempu. Je 17 hod.

67,48 km, průměr 12,3 km/h, čas 5:28:20, max 79,3 (tak se mi to líbí!)

Jako ubytovaní v kempu Bavaria máme 10% slevu na jídlo v restauraci Bavaria, tak vyrážíme na pizzu. Stojí od 4 do 8 € a stojí za to.

Strada del 52 Gallerie (pěší výlet cestou domů)

Je středa, 28. září a my balíme a odjíždíme. Poslední rozloučení s Gardou a hurá vstříc dalším dobrodružstvím. Z Rivy míříme do Rovereta, ale na dálnici ještě nenajíždíme. Máme totiž v plánu ještě jeden výlet. Jedeme do Rovereta a odtud směrem na Vincenzu. Silnice je to klikatá a vyhlídková. Přejíždíme Passo Pian delle Fugazze (1162 m), kousek sjíždíme a odbočujeme na křivolakou silničku na Passo Xomo (1058 m). Sice je tu zákaz vjezdu, ale s nějakým italským dodatkem, tak doufáme, že tam můžem (italsky umím pouze počítat).

Na Passo Xomo necháváme auto, ale dá se dojet ještě kousek výše, do sedla až k samotnému nástupu do cesty Strada del 52 Gallerie (přes další zákaz vjezdu, běžně tam však stála i německá auta, tak nevím, co znamenají ty dodatkové tabulky).

Pěšky se vydáváme po turistické cestě vstříc prvnímu tunelu. Na kole se sem nesmí. Zákaz je zdůrazněn důkladnými závorami. No, ale člověka, který dokáže projet tyhle tunely na kole, nemůže zastavit žádná závora.

Sluníčko svítí, ale výhledy nám opět zahaluje mlha. Škoda.

Stoupáme serpentinami a brzy se dostáváme k prvnímu tunelu. Cestu s tunely zde zbudovali vojáci za první světové války, kdy v této oblasti probíhala rakousko-italská frontová linie. Zahynulo zde přes 10000 vojáků. Dílo je to opravdu obdivuhodné, člověk moc nechápe. Tunely následují poměrně rychle za sebou a cesta stále stoupá. Některé tunely se točí vzhůru jako schodiště a jsou pěkně dlouhé. Bez baterky to nedoporučuju. Jsme stále výše a výše.


I v tunelech je znát mlžný opar.

V osmém tunelu je odbočka k dělostřeleckým postům. Je tu i jedno dělo.

Nezdolně stoupáme dále, ale po 25ti tunelech už toho začínáme mít dost. Tunely už nejsou tak blízko za sebou a začíná nás to nudit. Po 40ti tunelech a dvou hodinách chůze se dostáváme do Passo d’Oro ve výšce téměř 1900 m a otáčíme to nazpět. Cesta zpět utíká trochu rychleji, ale je to otročina. Samé tunely… Nicméně krajinově je to paráda. Cesta vytesaná ve skále, výhledy… No, ty nám trochu kazí mlha, ale i tak je to dobrý.

 

Sjíždíme zpět do Rovereta, kde najíždíme na dálnici a po té svištíme až kousek před Rozvadov. Tam jsme v 10 hod. a těšíme se, že v 11 budeme doma. Zastavuje nás kolona aut v úseku, kde není dostavěna dálnice a v té popojížděním strávíme 2 hodiny, než se prokousáme na dálnici, po které kolem mnohakilometrové kolony kamionů dojíždíme k hraničnímu přechodu. Celé to zablokovaly kamiony, které čekají na půlnoc, kdy skončí státní svátek, a oni budou moci vtrhnout do Čech. Taky pak předjíždíme jeden za druhým (a rovněž čekáme, až se milostivě předjedou, což trvá vždy dlouho, protože chvíli to jede víc předjíždějícímu a chvíli zase předjížděnému). Domů tedy dorážíme v 1 v noci. Hrůza. Po této anabázi nesnáším kamiony i auta obecně. Benzín je pořád moc levný, když je všude tolik aut…

Na druhou stranu, auto nám umožnilo podniknout takovouhle dovolenou. Šetří spoustu času. Ve městě se však budu do práce znovu s chutí vozit na svém bicyklu.

 

 

Zajímavé odkazy:

http://www.kreuzberg.lt/ - Lago di Garda – průvodce MTB

http://www.gardaqui.com/eng/ - Lago di Garda, Trentino – počasí, webkamery

http://www.bavarianet.it - Kemp Bavaria