27. 9. – 8. 10. 2006
Mapa Lefkády (stránka http://www.pan-vigo.estranky.cz/stranka/Mapy)
Lefkáda je řecký ostrov v Jónském moři, nachází se u západního pobřeží Řecka severně od ostrovů Kefallonia, Ithaca či Zakynthos. Vlastně to není čistokrevný ostrov, od pevniny jej dělí jen průplav překlenutý krátkým zvedacím mostem. Délka ostrova je asi 38 km, šírka 16 km, po obvodu něco málo přes 100 km.
K Lefkádě patří ještě asi šest dalších menších ostrovů v jejím blízkém okolí.
Lefkáda je hornatý ostrov. Nejvyšší kopce dosahují výšky přes 1150 metrů, což je od moře pěkné převýšení. Celý ostrov je protkán hustou sítí silniček a cest, takže na kolo je to naprostá paráda. Co se týče klimatu, léto je zde horké a suché, zima deštivá.
Turisticky zatím není tak profláklý, ale časy se bohužel rychle mění a turistický ruch zde roste před očima. Není divu, když nabízí tak úžasné pláže, čisté moře i krásné kopce.
Já si na pláže absolutně nepotrpím, naopak na nich dost trpím, ale na Lefkádě jsem jim propadl.
Na Lefkádu Lucku nalákala její kolegyně v práci. Splňovala naše požadavky na hory a moře, takže bylo vybráno. Váhali jsme, zda si vzít vlastní kola, či si tam nějaká půjčit. Zvítězila možnost půjčení kol, pravděpodobně levnější a jednodušší varianta (v případě leteckého zájezdu). Ověřovali jsme si, zda se tam dají půjčit schopná horská kola a byli jsme ujišťováni, že to není vůbec žádný problém.
Takže zájezd jsme si objednali a zaplatili u plzeňské cestovky. Letovisko Nidri na východním pobřeží, hotel Golden Star, letecky, délka asi 10 dní, se snídaní. Na večeře nám byly doporučeny četné blízké taverny, cca za 10 € na osobu. Takže jsme si s sebou vzali spoustu valut.
Odlétali jsme z Prahy ve středu v 6:10 ráno. Na letiště nás vezla Lucky mami. Při příjezdu jsme trochu zalarmovali policisty s obrněným vozem a samopalama, když Lucky mami prosazovala jet přímo před vchod. To se díky hrozbě teroristických útoků (už asi permanentní) nesmí. Kousek jsme vycouvali a zajeli na venkovní parkoviště.
Čekání na odlet jsem si krátil vozením se na pohyblivém pásu a focením nočního letiště.
Pak jsme nastoupili do Boeingu 737. Měli jsme místa u křídel, já u okénka. Ještě nikdy jsem neletěl, tak jsem na to byl velmi zvědav. Lucka zase měla trochu strach. No, já možná také, ale uklidnilo mě, že s námi neletěl nikdo, kdo by vypadal jako terorista (kdo neví, jak vypadá terorista, by si měl přečíst noviny).
Let proběhl bez problémů. Pořád se něco dělo. Nejprve start, pak jídlo a pití, chvíli kochání se mraky a vycházejícím sluncem, pár turbulencí, a pak už přistání. Za 2 hod 20 min jsme přistáli na vojenském letišti v Preveze. Přistávací dráhu zde mají od moře k moři.
Prošli jsme zběžnou kontrolou pasů a vyzvedli si zavazadla. Venku se nás již ujal Vlado, průvodce cestovky pro Lefkadu. Všechny si nás usadil do autobusu a vyjeli jsme.
Řecko nás přivítalo deštěm. Utekli jsme před krásným babím létem na upršenou Lefkádu. Předpověď však slibovala změnu v náš prospěch.
Vlado nás ujišťoval, že již odpoledne přestane pršet a my poznáme, že Lefkáda je nejkrásnější místo snad na celém světě. Připravil pro nás různé akce, jako výlet lodí, autobusem, na skůtrech či volejbalový mač. Bylo nám doporučeno přeřídit si hodinky na východoevropský čas, tedy o hodinu dopředu.
Z Prevezy jsme asi za hodinku dojeli do Nidri, turistického střediska na východním pobřeží Lefkady. Cestou jsme projeli hlavní město, Lefkadu (dále Lefkas, aby se to nepletlo s názvem ostrova), na ostrov jsme samozřejmě vjížděli přes již zmíněný padací most. Všiml jsem si, že auta ani motorky zde nesvítí.
Nidri. Autobus se nacpal do úzké uličky, vedoucí k našemu hotelu. Na zákazech zastavení zde parkovala auta, takže se protáhnul jentaktak (měl tak centimetr na každé straně).
Dostali jsme krásný pokoj s výhledem na hory. S balkonem, klimoškou, kuchyňským koutem, ledničkou.
Během dne se nám pak v dešťových přestávkách podařily dva výpady do města, kdy jsme pokaždé řádně zmokli. Nakonec jsme dospávali na pokoji.
Večer jsme se zastavili na gyros v občerstvení co nejblíže našemu hotelu. Gyros mě potěšil, do té doby jsem ho neznal. Stál 7,50 €, za což byla obrovská porce se vším všudy, vepřové maso, tzatziky (něco jako jogurt s okurkou), placky, hranolky, cibule, moc dobré.
Jinak chleba stál 0,7 €, půllitr piva v plechovce v krámu pod 1 €, na pláži či v taverně 2 € i více, benzín jako u nás. Všude se dá bez problémů domluvit anglicky, v mnohé restauraci i česky.
Ve čtvrtek se počasí umoudřilo na polojasno. Žádné horko ale nebylo. Vyrazili jsme na pěší túru na vodopády, vzdálené asi 4 km od našeho hotelu. Šlo se k nim po silnici, cesta byla docela dobře značena, protože se jedná asi o jedinou zdejší atrakci. Přesto doporučuji mapu, my jsme měli celkem povedenou od Anavasi za 6 €, i s vrstevnicemi, tisklou na laminovaném papíru či čem.
Závěrečný úsek již byl po chodníčku či jen po kamenech. Vzhledem k tomu, že bylo po dešti, tak to nebyla úplně procházka. Jo, a pěšinka vlastně byla uzavřená, protože se zde nedávno něco sesunulo. Uzávěru samozřejmě nikdo nerespektoval.
To jsou takové neduhy Lefkády, zemětřesení (jsme v aktivní tektonické oblasti) a sesuvy hornin, které příliš nedrží pohromadě (na lezení to zde není).
Vodopád byl docela fajn a potkali jsme u něj kraba.
Vrátili jsme se do Nidri a vydali se na průzkum podél pobřeží na jih. Brzy jsme museli na silnici a po ní došli až do Vlichó. To už mě to přestávalo bavit. Ve Vlichó to na koupání vůbec není, je zde jen přístav. Otočili jsme to tedy nazpět a obloukem vnitrozemím se vrátili do Nidri. To už jsem byl celkem ušlapaný a prosadil si pláž v Nidri. Ta je oblázková, hustě obsazená lidmi a taková nepříliš atraktivní. Trochu jako u rybníka. Našli jsme si volnější místečko a usadili se na lehátkách, kterých je zde všude mraky. Pláže jsou státní, ale lehátka soukromá. Přišel si za ně vybrat poplatek chlapík z penzionu. Chtěl 5 € za dvě lehátka, což je nehorázná suma. Samozřejmě to bylo naposledy, co jsem si na nějaké lehátko lehl.
Kochali jsme se výhledem na kostelík na ostrůvku Madouri a já i okusil koupání v moři. Na Lucku byla moc zima, i když voda byla teplá, asi 24°C.
Později jsme již poněkolikáté prošli Nidri. Stále jsme zkoumali všechny místní půjčovny aut a motorek, kde půjčují jaká kola. Vesměs měli nekvalitní (hypíková) horská kola s nákupními košíky vpředu. Vlastně jsme viděli asi jen dvě kola, která by přicházela v úvahu. Bylo to v půjčovně u kostelíka. Také jsme si u pána hned zamluvili dvě kola na další den. Skutečně asi nejlepší kola, jaká se v Nidri dají půjčit. Pán sliboval good price.
Na večeři jsme zašli do taverny Symposium v přístavu. Doporučoval ji Vlado. Majitel i personál ovládal základní česká slova a všichni byli velmi ochotní. Jídelní lístek v češtině, takže jsem věděl, co objednávám. Zkoušeli jsme řecká jídla, Mousaka (těstoviny s lilkem…), Kleftiko (jehněčí, omáčka, brambory). Pak i řecký dezert, Baklava (listové těsto s medem). Měli zde točené pivo (což není zcela běžné), podávané ve vychlazeném půllitru.
Řecké jídlo mohu jen pochválit. Rovněž tak pivo, je výborné. Gambrinus mi vůbec nechyběl, a to je co říct.
Lucku oslovilo frapé, které konzumovala při každé příležitosti. Je to nějaká ledová káva, s mlíkem, cukrem, ledem.
Před každou tavernou stál naháněč a lákal lidi právě do jeho taverny. Uctivě zdravil, nabízel, předváděl se. Strašně si zde hostů vážili a chovali se jako v nóbl restauraci. Vždy před jídlem jsme dostali chleba s máslem (v Symposiu ochuceným).
V pátek ráno v devět hodin už jsme stepovali před půjčovnou u kostela. Pán teprve otevřel a vyvážel skútry. Stále nás ujišťoval, že za minutku nám dá ta nejlepší kola na světě za nejlepší cenu. A pozor, kola „aluminium“ (hliníkový rám)! Mezi řečí jsem prosondoval, kolik stojí půjčení skútra, tak nám nabídl 9 €, samozřejmě s plným pojištěním. To je podle Vlada prý takový trik, pojem plné pojištění je klamavý, neoficiální, takže kdoví, jak je to pojištěné.
Po deseti minutách skutečně vyvezl dvě nejlepší kola. Zvedal je do výšky a nadšeně vykřikoval „aluminium“. Horské kolo pro mě mělo Deore vybavení, slušnou odpruženou přední vidli a úzkou závodní sedačku (přestože mám slušně naježděno, po dvou dnech na tomhle mě pěkně bolel zadek). Ovšem bylo strašně zanedbané, řetěz obalený šmírem a tak. Lucky aluminiové kolo bylo trekingové, což jí velmi rozladilo a dožadovala se horského. Pán nechal krám krámem, skútry skútrama, na jeden naskočil a odjel. Za chvíli se vrátil a vezl vedle skútra horské kolo. Prý super, nové, ale není aluminium (to nám sděloval s tragickým výrazem ve tváři). No, byl to klasický hypíkáč, přehazka Shimano SIS, místo vyhazováků šrouby a vepředu koš na nákup. Nicméně jelo, tak jsme ho vzali. Pán kola „seřídil“ ozkoušením, zda mají nafouklé pneumatiky.
Následně se mi zeptal, kolik bych za to teda jako dal. Tak jsem překvapeně nevěděl. On se smál a vystřelil cenu 15 € za obě kola na dva dny. To mi přišlo hodně dobré (čekal jsem dvojnásobek), tak jsem souhlasil. A prý, jestli chceme zaplatit hned, tak já že jo. Nějak ho to pobavilo. Napsal mi na kousek papíru, že jsem zaplatil, a jeli jsme. Žádné formuláře, pasy, nic! Jen mezi řečí z jakého jsme hotelu…
V hotelu jsem vycentroval své přední kolo, kde chyběly dva dráty, alespoň tak, aby to neštrejchalo o brzdy. Doufoukl jsem to, utáhnul brzdy. Podobně Lucky kolo. Cestou jsem pak šteloval přehazovačku, Lucce upravoval sedačku, protože jí tam vykukovaly šrouby a dřely jí nohy. Postupně se mi také rozhýbala úplně zasviněná vidlice. Prostě jsme ty kola po dvou dnech předávali v lepším stavu, než jsme je dostali.
Takže jsme vyjeli. V cyklistických dresech, s helmama, takže trochu rarita. Podél pobřeží po rovince, jsme se rychle přesunuli do hlavního města, Lefkasu. Tam jsme se chvíli motali úzkýma uličkama v historickém centru, obhlédli přístav a brzy pokračovali k mostu na pevninu. Na to, že jsme stále jeli po hlavní silnici, nebyl provoz nijak velký. V sezoně je to prý úplně jiné.
Po mostě jsme přejeli na pevninu a šli si prohlédnout zříceniny pevnosti Agia Mavra, která dříve strážila přístup na ostrov. Zachovaly se hradby, uvnitř pár zdí, kostelík se zvonicí. Součástí je i funkční maják.
Pohled z Agia Mavra na Lefkas.
Z pevnosti jsme pokračovali k západnímu pobřeží přes kosu Gyropetra kolem starých větrných mlýnů a pěkných téměř liduprázdných pláží. Zastavili jsme se u údajně nejbohatšího kláštera na ostrově, Faneromeni. Dovnitř jsme, vzhledem k našemu nevhodnému oblečení, nezavítali. Zde už to bylo trochu do kopce. Nastoupali jsme asi do 250 metrů, a pak si užívali sjezd k pláži Pefkoulia před Agios Nikitas. Zaujali nás krásné pláže, nyní téměř opuštěné. Zůstali jsme zde celé odpoledne a užívali si vlny a pohled na širé moře. Naštěstí přišel občas nějaký mrak a nebylo přílišné vedro, takže jsem to snážel celkem dobře.
Pláže před Agios Nikitas.
Na cestu zpět jsme se vydali až okolo čtvrté. Chtěli jsme přímo z pláže do kopce do Friás, ale cesta byla uzavřená, opět kvůli nějakým sesuvům. Museli jsme proto do Agios Nikitas a dále do Drimonas.
Agios Nikitas je v tuto dobu trochu mrtvé, závěr sezony je zde vidět více, než v Nidri. Rovněž např. za lodním výletem se odtud musí přejet do Nidri. Ale v okolí jsou úžasné pláže.
Vystoupali jsme do Drimonas a po malé zajížďce jsme správně našli prašnou zkratku do Pigadisáni. Cestou jsme vystoupali do nějakých 650 metrů.
Sjeli jsme do Kariá. Zaujala nás zde náhorní plošina s množstvím políček a vodní nádrží na zavlažování. Po hlavní jsme pokračovali přes Vafkeri a dlouhým sjezdem do Nidri. Říkám hlavní, ale potkali jsme asi dvě auta a občas měla silnice šířku jen na jedno auto. I v takových místech je rozdělená plnou čárou, takže auto by zde muselo mít šířku skútra. Jinak na hodně silnic mají dvojité plné čáry, na kterých se ovšem zcela běžně a bezpečně předjíždí, takže si nejsem zcela jist, zda ty čáry mají stejný význam jako u nás. Rovněž zákazy zastavení asi znamenají něco jiného, většinou ve smyslu, že tady se dobře parkuje. Na skútrech se jezdí bez helmy, i když je povinná. Telefonovat za jízdy na skútru je zřejmě místní zvyk. Skútry si nedělají problémy ani jízdou v protisměru a to i v jednosměrkách. Značka s nejvyšší povolenou rychlostí je chápána jako rychlost minimální. Prostě úžasné.
V Nidri jsme byli okolo 18:30. Najeli jsme 66 km (plus zajížďka asi 4 km). Když jsme se v hotelu zmínili, kde jsme na kolech byli, vzbudilo to velký údiv a u řeckého majitele nevěřícné zděšení. Na kole se tady jezdí na pláže, na skútrech do vedlejších vesnic a na západní pobřeží autem.
V sobotu jsme vyjeli po desáté. Abychom nejeli stejnou cestou, zajeli jsme kousek po pobřeží směr Lefkas a v Perigiali se vydali klikatou silničkou vzhůru. Ve výšce asi 300 metrů jsme potkali prašnou odbočku ke zřícenině kláštera Kokini a zajeli se tam podívat. Nějací chlapíci tam pracovali na dřevěných podpěrách držících čelní zeď.
Dále jsme stoupali a občas i sjížděli, takže ve vsi Platistoma už jsme toho měli oba celkem dost. Potkali jsme zde skupinu cyklistů, ze kterých se vyklubal český cykloturistický zájezd. Jak jsme později zjistili, projížděli ostrov s podporou mikrobusu a spali různě na divoko ve stanech. To už by se nám nechtělo, lézt slaní do spacáků, brr.
Pokračovali jsme do Kariá a těsně před ní doleva do horské vsi Egklouvi. Potkali jsme pána na oslíku, to je zde tradiční dopravní prostředek. Sedí se na něm bokem.
Nad Egklouvi jsme se zdrželi u kostela Agios Donatos (výška cca 900 m). Je zde několik studní, ale příliš užívaně nevypadaly. Rovněž jsme měli výhled na leteckou základnu v okolí kopce Mega Oros (1033 m). Mají tam pár kopulí jako jsou na Javoru na Šumavě a obří satelity, dva obrácené k jihu, dva k severu. Z Nidri jsme nemohli poznat, co to je. Na vedlejším kopci mají kostelík, Profitis Ilias (1037 m).
Okolo políček jsme pokračovali silničkou až na druhý nejvyšší kopce na ostrově, Pirghos (1157 m). Zde jsme ve 14 hod, najeto asi 24 km. Potkáváme Řeka v autě, otáčí to tady a diví se, že cesta končí. Ještě více se diví, že já o tom vím. Ukazuju mu na mapě, kde jsme. Moc asi nechápe, proč se sem dřeme a ptá se, zda ještě můžeme dýchat. Prý, kudy se dostane na západní pobřeží, že jede z Kariá. To že musí zpět až do Kariá ho velmi rozladí.
Popravdě už toho mám dost a těším se na sjezd. Dolů jedeme přes Egklouvi zkratkou do Vafkeri a známou cestou do Nidri. Sjezd je to nekonečný. Jen si to moc nepouštím, kolu nedůvěřuju. Dole máme najeto cca 46 km. Po odpočinku se jedeme podívat kolem zátoky Vlichó na poloostrov až ke kostelíku Agia Kiriakí naproti Nidri. No, nic moc tu není. Chtěli jsme na nějakou pláž na druhé straně tohoto poloostrova, ale nějak tam nemůžeme najít cestu, tak zůstáváme v zátoce Dhesími mezi dvěma zdejšími kempy. Je to tu docela pěkné, ale na pláži je neskutečný nepořádek. Všude se válí odpadky. Tohle vážně nechápeme. Řekové jsou v tomhle obecně hrozní darebáci. I podél cest všude narážíme na odpadky, samozřejmě vůbec nic netřídí. V souvislosti s tím jsem si vzpomněl, že použitý toaletní papír se nesmí házet do záchoda, asi by se ucpaly trubky. No, házet to do košíku je opravdu příšerné a zvykal jsem si na to týden. Jak může být takováhle země v Evropské unii?
V neděli jsme měli na programu celodenní výlet novou lodí Nidri Star za 20 € na osobu.
Loď vyjela a svižně uháněla okolo ostrova na západní pobřeží. Byli jsme až nahoře třípatrové lodi, kde to příjemně foukalo (ostatním lidem to připadalo jako nepříjemné foukání).
Loď dojela k údajně šesté nejkrásnější pláži na světě, Porto Katsiki. Zaparkovala zádí deset metrů od břehu a my mohli skákat do vody a pobýt nějaký čas na opravdu pěkné pláži. Její kouzlo spočívá v tom, že se nad ní zvedají skály, místy i převislé. Z vnitrozemí je třeba sejít 100 schodů k pláži, nahoře je nějaké občerstvení.
Pohled z lodi na Porto Katsiki.
Pak jsme pokračovali na jih na ostrov Kefallonia, do přístavu Fiskardo. Zde jsme si s Luckou dali oběd, zatímco většina lidí si prošla město. To jsme nestihli. Nicméně Kefallonia nás zaujala svými kopci, možná by to taky stálo za dovolenou.
Dále nás loď dovezla o kousek východněji, na ostrov Ithaca (Itaki) do přístavu Itaki. Zde si většina lidí dala jídlo, zatímco my jsme vyšli serpentinami nad přístav, odkud byl pěkný výhled. Pak jsme se koupali v moři v průzračné vodě. Nějaký Maďar z naší lodi se tu potápěl a vylovil pár hvězdic, že si je usuší a odveze domů. Místní paní mu ve všech světových jazycích říkala, že to nesmí, že je to živé a chráněné a že kdyby to udělal každý, nic by tu nezbylo. Maďar jí maďarsky sdělil asi něco jako že jí nerozumí, že si bude dělat co chce, možná i zanadával a i s hvězdicemi odešel. Prostě Maďar.
Já jsem se také potápěl a ozkoušel své podvodní pouzdro na foťák. Docela to fungovalo.
Po delší přestávce jsme lodí pokračovali na sever k ostrovu Meganisi k jeskyni, kde se za války schovávala řecká ponorka a ničila německé lodě. Dále jsme se motali okolo ostrova Skorpios, patřícímu nějakému řeckému boháči Onasisovi (vzal si snad nějakou Kennedyovou). To už mi moc nebavilo, taky byla zima a vítr, tak jsme zalezli dovnitř lodi. Pár otužilců se na Skorpiu ještě koupalo.
Ještě večer jsme si půjčili skútr v Europcaru. Cena se podle délky půjčení pohybovala od 10 € nahoru. Byla to padesátka, tajwanská značka Kymcoo nebo tak nějak. Automat, takže se jen zmáčkla zadní brzda (levá) a čudlík na startování, ono to naskočilo a pak se už jen točilo plynem a brzdilo. Prostě hračka pro děti. Jelo to jako Simson, takže na padesátku velmi pěkně, po rovince skoro sedmdesát, do kopce taky slušně, i ve dvou. Chtěl jsem silnější, ale Lucka se bála i na tomhle, tak to stačilo.
Ještě večer jsem to projel a zjistil, že mi nesvítí zadní světlo. Další den mi to v Europcaru vyměnili, dali mi nový skútr (takhle asi opravujou všechno).
Takže v pondělí jsme vyrazili na skútru do Vasiliki. Tam už došel benzín, tak jsme brali plnou, 4,5 l plus olej, celkem 6 €. Vasiliki je prý vyhlášené pro surfaře. No, nevím. Ale mají zde vyčleněný pruh pro cyklisty a docela pěkné pláže.
My jsme však neomylně směřovali na západní pobřeží. Přes Agios Petros, Dragano, Atani ke zřícenině kláštera Agios Nikolaos. Chtěli jsme dál až k nejjižnějšímu mysu Lefkatas, ale vede tam jen prašná cesta a ta nám nedělala dobře. Navíc to opticky vypadalo ještě dost daleko a my už se chtěli koupat. Tak jsme se vrátili skoro k Atani a sjeli po kamenité cestě asi 3 km k pláži Egremni, podle někoho nejkrásnější pláži na Lefkadě. Od parkoviště se jde pěšky po asi 300 schodech. Pláž byla skutečně pěkná, velká, vždy tak dva lidé na sto metrů pláže. Ale po nějaké době jsem začínal špatně snášet to horko a zoufale se rozhlížet po stínu. Ten jsem však nenacházel. Pár slunečníků bylo obsazených a skály stín v tuto dobu neposkytovaly.
Sestup k pláži Egremni.
Naštěstí připlavaly nějaké nečistoty a Lucka navrhla, že se přesuneme jinam. Když jsme vyšli ty schody ke skútru, pot z nás jen lil.
Přejeli jsme na pláž Gialos, kam se dá sjet až dolů po asfaltce. Tady se mi to líbilo, protože byla taková pestřejší, snad i liduprázdnější a hlavně jsem se mohl schovat za kameny do stínu. Dali jsme si pivo a frapé a užívali si odpolední pohodu. Potkali jsme zde zase ty české cyklisty, stanovali zde.
Nikdy jsem nechápal nuditsty. Tady ale bylo zbytečné mít plavky, když široko daleko nikdo nebyl. Taky že spousta lidí plavky neměla. Tak jsme to taky vyzkoušeli a byli mile překvapeni, bylo to opravdu příjemné. Od této chvíle jsme vyhledávali pláže, kde jsme se mohli koupat nazí.
V úterý jsme se vydali opět do kopců. Známou cestou přes Vafkeri, Egklouvi a zde na kopec s kostelíkem, Profitis Ilias (1037 m). Z něj jsme sjeli do Exántia a přes Drimonás k pláži Kathisma. Opět až dolů vede asfaltka. Pláž je opět dlouhá a přechází v další pláž, Gaidaros. My jsme šli právě až k tomu rozhraní, kde byly skalky, poskytující stín. Plavky už jsme ani nevytáhli.
Pohled z Profitis Ilias na Egklouvi.
Kathisma.
Moře bylo krásně čisté, viditelnost fantastická, tak jsem fotil rybičky.
Na pláži občas přistávali paraglajdisté (ovšem daleko od nás).
Tady jsme si to oblíbili.
Večer bylo v našem hotelu grilování pro celý náš zájezd.
Ve středu jsme chtěli opět trochu do hor, tak jsme z Nidri jeli vzhůru přes Alatro do Agios Ilias. Cestou jsme se stavěli u kostelíka Agios Ioanis. Kousek dál na nás štěkalo množství psů a jeden s námi dost dlouho utíkal. Skoro nahoře v sedle nám došel benzín, nějak to špatně ukazovalo nebo moc žralo. Tak jsme to otočili a sjeli bez motoru zpět 10 km k pobřeží, kde jsem to 2 km tlačil k benzínce. Nechtěl pak nastartovat, ale pomohl nám chlapík od benzínky. Trik je to startovat a hodně točit plynem. Vždy na pár sekund. Po pár pokusech to naskočilo.
Tak jsme nechali hory horami a jeli do Vasiliki a odtud po prašné asi 3 km k pláži Agiofili. Závěr se musí pěšky po pěšině. Pláž byla krásná, malá, ale plná lidí, zjevně Čechů.
Agiofili.
Otočili jsme se a jeli raději jinam. Do Marandochori a odtud ke kempu Kastri. Ten byl téměř prázdný. Pláž má pěknou, ale byla zde špinavá voda. Smolný den. Vrátili jsme se kousek zpět na pláž Amouso a zde již zůstali. Nebylo to špatné, ale potápěli se tu zase nějací Maďaři, lovili hvězdice a jeden měl dokonce harpunu, což ve mně nevzbuzovalo důvěru, když jsem ho pod vodou míjel.
Večer jsme si zajeli na večeři do Sivoty, vyhlášené chutnými čerstvými rybami. Je to krásný záliv, přístav, plný jachet. Ryby byly dobré, lidé téměř žádní.
V Nidri jsme vrátili motorku, protože se nám nezdála její spotřeba a unikající olej a dostali jinou. Jak jsme rychle zjistili, ta zase moc nejela. Neřadil jí nejvyšší rychlostní stupeň, takže nejela víc než nějakých 50 km/h. To ale nevíme, protože jí nešel tacháč. Do kopce ale jela dobře, tak jsme to nějak přežili.
Vyrazili jsme na ní ve čtvrtek do Nikiany a zde vzhůru po úzké silničce okolo kláštera Agii Pateres (vestavěný do skály) ke klášteru Agios Georgios. To je krásně zřícený klášter s jakž takž zachovalým kostelíkem. Pokračovali jsme přes Lazaráta, kde jsme koupili do motorky olej (pro jistotu) do Drimonas, Kalamitsi a na pláž Gaidaros. Asfaltka vede až k ní. Nakonec jsme z ní ale pěšky došli zase na naše oblíbené místo na rozhraní Katismy a Gaidaros a zde zůstali až do večera. Tentokrát byly pořádné vlny, což byla zábava. Jen voda díky nim byla trochu zkalená, taková ledovcová.
Agios Georgios.
Sjezd ke Gaidaros.
Na večeři jsme zajeli do Agios Nikitas. O tom, že zde již sezona dávno skončila, jsme se přesvědčili mimo jiné tím, že už neměli gyros. Po jídle jsme zajeli na pláž Pefkoulia. Chtěli jsme se pokochat západem slunce do moře, ale byl nám dopřán pouze západ slunce do mraků nad mořem. Taky dobrý.
Do Nidri jsme jeli okolo ostrova přes Lefkas. Nedaleko hlavního města nám skočil do cesty policajt a jeho posunky jsem pochopil jako požadavek k zastavení. Vzhledem k tomu, že byla tma jako v pytli a on byl neosvětlený, tak to byl z jeho strany celkem odvážný kousek. Když viděl, že máme helmy, tak ho to asi tak překvapilo, že jen naštvaně řval go, go a ukazoval, abychom vypadli. Tak jsme jeli dál. Divná země.
V pátek dopoledne jsme si zjistili, jak jezdí trajekt na sousední ostrov Meganisi. Jel až ve 12:15, tak jsme dopoledne strávili nákupy a četbou. Po dvanácté jsme i se skútrem najeli na trajekt. Usadili jsme se opět až nahoře a užívali si výhled. Během krátké plavby z Nidri do Spartochori obcházel chlapík všechny pasažéry a vybíral jízdné. Platili jsme 2 € za osobu a 2,5 € za motorku.
Z přístavu jsme vyjeli nahoru do města Spartochori, protáhli se jeho úzkými uličkami a zamířili vnitrozemím do přístavu Vathí (tam směřoval ze Spartochori i náš trajekt a s ním většina turistů). Vnitrozemí nás nezaujalo, potkali jsme jednu sochu nějakého Turka a jednu skládku. Přístav Vathí už byl hezčí, ten stojí za návštěvu. Z něj jsme jeli do vesnice Katomeri, kde jsme se opět protáhli úzkými uličkami a zamířili k mysu Eliá, pláž Fanari. Všechny vzdálenosti na Meganisi jsou nezvykle malé, ale pěšky by to bylo moc.
Na Fanari kotvila výletní loď a u ní ležela horda turistů. Zašli jsme stranou až k majáku, kde jsme měli klid.
Po krátkém koupání jsme přejeli na pláž Limonári, resp. kousek vedle ní. Tady už nás to moc nezaujalo, hlavně bylo na pláži opět množství odpadků.
Okolo čtvrté jsme přejeli do Vathí a u piva a frapé počkali na trajekt, který nás v 16:30 vzal zpět do Nidri.
Tak, původně měla být naše dovolená u konce, v sobotu ráno jsme měli odlétat. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli poslední termín a bylo nás málo, nepodařilo se naplnit letadlo a museli jsme počkat do neděle odpoledne, až poletí lidé ze Zakynthosu. K nim nás pak přifařili.
Pro nás to znamenalo prodloužení o 1,5 dne. Bohužel se zhoršilo počasí, a tak to bylo spíše k vzteku. Také nám skončila snídaně v hotelu, tak jsme nakoupili chleba, máslo, marmeládu a nějaké dobroty a připravili si snídani sami.
Přestalo pršet, tak jsme vyrazili na výlet. Z Nidri jsme jeli na jih, a pak do vnitrozemí směrem na Sívros. Před ním jsme odbočili doleva a zajeli se podívat na zříceniny kláštera Agios Ioanis (Rodháki). Lucka se o něm dočetla, že vnitřek zdejšího kostela zdobí nějaké pěkné fresky a jednu jeho stěnu tvoří zbytky z antické doby. Skutečně, místo je to zajímavé, vnitřek kostela docela zrekonstruovaný, zrovna tam na tom pracovali nějací restauratéři (a vedli spolu náruživou debatu, hádám, že o politice).
Dále jsme jeli přes Sívros do Nikolis. Kousek za ním jsme na chvíli zastavili, protože už nás z toho skútru brněly zadky. Při rozjezdu nám vypadla pružina ze stojánku, takže jsme se ještě zdrželi jeho přišněrováním. Pak začlo trochu pršet. Sice přestalo, ale rozhodli jsme se pro návrat, protože nám začala být hrozná zima. Z Chortáty jsme to otočili na Agios Petros a Vasiliki. Asi 15 km jsme sjížděli bez motoru až na pláž ve Vasiliki.
Zde jsme se trochu posilnili a odpočinuli si. Začaly se ale nebezpečně přibližovat opravdu temné mraky, tak jsme svižně zamířili domů. Do hotelu jsme dorazili asi minutu před začátkem vydatného a vytrvalého deště.
V neděli dopoledne jsme se prošli po městě, něco dokoupili, dali si poslední gyros, jenom malý, do ruky (i tak ho bylo dost, za 1,8 €). Já natankoval motorku a odvezl jí před Europcar.
Sbalili jsme si a ve 14:30 byli s ostatníma připravení na hlavní, kde nás vyzvedl autobus a odvezl do Prevezy na letiště. Odbavení, Lucka sice nezapípala, ale našli jí v příručním zavazadle nůžky na nehty, což byl zásadní problém. Říkal jsem jí, no rozluč se s nima, ale Řekové nakonec přimhouřili oči a nechali jí je.
Do Prahy jsme přilétli o třičtvrtě hodiny dříve, než bylo v plánu, ale pak jsme tu dobu čekali na zavazadla, takže stejně jsme z letiště vyšli až v půl sedmé.
A druhý den do práce...
Užitečné odkazy:
http://www.recko.name/index.php