zde verze pro tisk

Olperer (3476 m), tentokrát úspěšný letní přechod

léto 2008

Téměř po dvou letech si Lucka zase vzpomněla na Olperer a usmyslela si, že na něj dostane i dědu Pavla. Prý tam vždy chtěl.

Nicméně když se o tomto nápadu dozvěděl Pavel, nejevil vůbec známky nadšení. Obával se, zda ve svém věku bude schopen to zvládnout. Lucka ale odmítla připustit jakékoliv pochybnosti. Jakmile přišel volný víkend, navíc s hezkým počasím, rozhodla, že pojedeme. Ani já, ani děda jsme celkem nemohli odporovat.

A tak druhý srpnový víkend (který si prodlužujeme o pondělí) vyrážíme. Odjíždíme v sobotu ráno, jako vždy přes Rozvadov, Mnichov, Kufstein. Jako vždy prší a za Mnichovem se tvoří zácpy. My nespěcháme, takže to tak moc nevadí.

Kupodivu nepřestává pršet ani s naším příjezdem do Zillertalu. V Mayrhofenu zatáčíme doleva a stoupáme horskou silničkou ke Gasthof Breitlahner, kde se vybírá mýto, přívětivých 10 € za auto, za výjezd k přehradě Schlegeisspeicher. Jak už jsme loni zjistili, silnice funguje jen od poloviny května do konce října, od 6:00 do 19:00.

Hráz přehrady je monumentální. Snad vydrží, než vyjedeme nahoru.

Uff, zvládli jsme to. Přímo u hráze je první parkoviště, my jedeme dále až ke druhému, odkud se vychází k chatě Olpererhütte.

Jsme ve výšce 1800 metrů, k chatě (ve výšce 2388 m) je to jen 1,5 hod cesty. Vzdor předpovědi se mraky stále ještě neroztrhaly, ba naopak, začíná opět pršet. V poklidu obědváme řízky a buchtu od babičky, a pak všichni tři v autě tvrdě usínáme.

Asi po dvou hodinách ustává déšť a my se vydáváme na cestu vzhůru k chatě. Okolní kopce halí mraky a mlha, což dodává výstupu zvláštní atmosféru.


Pavel při výstupu k chatě.

Děda stoupá poměrně zdatně, ale sám se sebou není spokojen. Prý se mu nejde dobře.

Olpererhütte je celá fungl nová. Jak je nyní dobrým zvykem, dřevěná funkční stavba se všemi možnými vychytávkami, co se ekologie (spešl záchody) a spotřeby energie týče. V chatě je k dispozici studená i teplá voda a dokonce sprcha (za 3 €), takže fakt nóbl hotel.

Chatárka zjevně ale není moc zkušená a i přes množství pomocníků v tom má trochu chaos. Chvíli to trvá, než nás ubytuje. Objednávali jsme se přes internet a přišla nám odpověď, že už je volný jen Notlager. Jak zjištujeme, je tím myšlen Winterraum, samostatná stavba vedle chaty. Je rovněž nový a velmi příjemný. Velká kamna, dvě místnosti s celkem 10 matracemi. Cena je jako za Matrazenlager, 10/20 € (Mitglieder/obyčejný smrtelník). Pro nás je Winterraum lepší, můžeme si zde pohodlně uvařit. Na chatu jdeme jen večer posedět, Zillertaler Bier za 3,40 je luxusní. Jsme tu jediní Češi.

Postupně se mraky trhají, ukazuje se přehrada přímo pod námi a za ní krásný Gr. Möseler a vpravo Hochfeiler.


Skoro noční pohled z chaty na Gr. Möseler (vlevo) a Hochfeiler (vpravo).

Vstáváme jako ostatní v šest hodin. Azuro, vrchol Olpereru už olizují sluneční paprsky. Po sedmé se vydáváme po značené pěšině nad chatou směr Olperer – Riepengrat (též SO Grat, nebo-li JV hřeben). Většina osazenstva chaty má stejný cíl jako my, a tak o lidskou společnost bohužel není nouze.

Asi 1,5 hod. nad chatou se cesta rozděluje. Značka pokračuje traverzem doleva k Alpeiner Scharte a dále Geraer Hütte, my stoupáme vzhůru kamenitým terénem k hřebenu. Všude je pár čísel sněhu a občas přecházíme menší sněhová pole.

Dostihuje nás chatárka. Jeden z jejích dvou velkých bílých psů se totiž rozhodl jít na vrchol se skupinou před námi, a tak si pro něj musela doběhnout.


Trochu popolézání. Krásný kopec vzadu vpravo je Schrammacher (3410 m), jehož hřeben vypadá moc lákavě.


Pavel a Lucka kousek pod sněhovým polem Schneegupt.

Pavel si začíná stěžovat na křeče a únavu. Lucka se ho snaží všemožně povzbudit, ale děda má jednoduchou odpověď: “to víš, osmdesátka”. Největší krizi má asi pod sněhovým polem Schneegupt (3250 m) (2,5 hod nad chatou).


Schneegupt a za ním vrchol Olpereru.

Nicméně když překonáme tento sníh, dostáváme se přímo pod ostrou JV hranu. Na vrchol to je jen kousek a navíc to vypadá na trochu lezení, což je Pavlův obor. A tak se nechá přesvědčit k pokračování.

Vpravo se můžeme pokochat pohledem do východní stěny. Dole na ledovci se prohání pár lyžařů. Mají nějakých deset čísel nového sněhu, tak to vypadá na slušné lyžování, alespoň dopoledne.


JV hřeben Olpereru je posetý lidmi.

Hřeben je posetý lidmi. My jsme jedni z posledních, a tak většina sestupuje proti nám. Nejtěžší místo je hned zpočátku. Vybalujeme lano a jdu na to. Kolmý kout s pár kramlemi na zajištění, resp. pro většinu i k postupu, já jsem asi jediný, kdo to leze čistě. Oficiálně má být ten hřeben za II UIAA. No, proti mně se valí voda a zmatení slaňující a spouštějící se Rakušáci, navíc kramle používám jen k jištění a nahoře mě nepustí ke slaňáku a musím si udělat svůj štand, takže mi to připadá těžší. Záleží na podmínkách...

Dobírám ostatní. Pavel při lezení viditelně ožil. Další kousek hřebene je snadný, až na ty lidi. Musíme dost čekat. Opět potkáváme skupiny navázané na laně bez jediného pevného jištění.


Lucka vylézá nejtěžší místo, zmíněný kout.


Štand jsem si musel udělat trochu stranou.


Dále je to poměrně snadné.

Kousek výše je ještě jeden exponovaný úsek, který sice lezu zajištěný, ale hlavně proto, aby mě neshodil nějaký Rakušák. Těsně před vrcholem je kamnený blok s několika kramlemi, jejichž smysl nechápu, protože se snadno obchází zprava.

Až ve 13:30 se tak dostáváme na vrchol (normální doba výstupu z chaty jsou cca 4 hod.). Užíváme si rozhledy a pěkné počasí.


Pohled z vrcholu na přehradu. Vlevo JV hřeben a pod ním sněhové pole Schneegupt.

Riepengrat, kterým jsme sem vystoupili, je totálně ucpaný, ale na naší sestupové trase – severním hřebenu – jsou jen dvě menší lanová družstva.

Tento hřeben vypadá exponovaněji a lezecká část je delší. Obtížnost má však stejnou, II UIAA. Pokoušeli jsme se o něj na podzim 2005, ale v čerstvém sněhu jsme vylezli jen asi do poloviny (přičemž jsme překonali nejtěžší místo – malý převis). Teď vidím, že jsme v těch podmínkách ještě byli dost dobří. Skutečně to chce, aby tady buď nebylo moc sněhu a dalo se lézt na sucho po kamenech (jako teď), nebo aby byla zima a sníh pevný a dalo se po něm jít v mačkách. Nám tenkrát všechen sníh podjížděl pod nohama...


Severní hřeben, dole Wildlahnerscharte, kam vedou vleky Hintertuxského lyžařského střediska.

Jistící kramle jsou zde daleko častější a dá se díky nim téměř celý hřeben slanit. Nezajištěný sestup bych si netroufl. Jedeme dolů krásně osamoceni. Ochladilo se, takže i já oblékám přes mikinu bundu. Jen děda je tak rozrušen, že se odmítá obléci. Nakonec si bere alespoň svetr. Za necelé dvě hodiny stojíme na sněhu pod hřebenem. Překonáváme zavátou okrajovou trhlinu a sestupujeme po strmém ledovci do sedla Wildlahnerscharte. Nejprve snadno po sněhu, spodní pasáž ale obtížně po čistém (teda, vlastně špinavém) ledu. Bez maček by to nešlo. Respektive šlo, ale nepříjemně rychle.


Závěrečné slanění na ledovec.


Nepříjemný sestup po ledu.


Celý severní hřeben i s vrcholem ze sedla Wildlahnerscharte.

Pavel sice mačky má, ale trochu použité, navíc na měkkých botách, takže je to pro něj kritický úsek. Dole přiznává, že se po dlouhé době zase pěkně vybál. Ale je to pašák. Přechod Olpereru v osmdesáti letech...

Ještě k samotnému hřebenu musím upozornit, žádné řetězy jsme na celém Olpereru nepotkali, takže to rozhodně chce lano.

Ze sedla Wildlahnerscharte sestupujeme nejprve pohodlně po upravené modré sjezdovce a posléze trochu strmější, nyní nepoužívanou sjezdovkou přes Riepenkees. Pavel se potýká s mačkami, stále mu padají z nohou. Já se raději kloužu bez nich. U dolní stanice lanovky ledovec výrazně odtává, tak se to tady snaží zachránit jeho přikrýváním bílou plachtou.


Sestup po nepoužívané sjezdovce.


Tento pohled jsem si neodpustil (Hochfeiler).

Odtud je to již jen hodina cesty po nevýrazné pěšince dolů k chatě. Zřejmě jsme poslední, tím sestupem po severním hřebenu jsme si cestu sice zpříjemnili (ze sestupu po tom šutrovisku pod JV hřebenem jsme měli trochu strach), ale také prodloužili.

K chatě přilétá vrtulník a někoho nakládají. Copak se asi stalo.


K Olpererhütte přilétá vrtulník.

Na chatě jsme před sedmou. Chceme se ubytovat, ale chatárka je myšlenkami zcela mimo. Že by měla něco společného s tím vrtulníkem? Možná hodinu musíme počkat, než je někdo schopen nám říci, kde můžeme spát (včera nám řekli, že to vyřeší až dnes). Tentokrát v chatě. Paradoxně to ale oproti Winterraumu není žádná výhra. Máme méně místa (na spaní i vaření) a větší horko v noci.

Ráno nikam nespěcháme. S Luckou se ještě jdeme podívat na novou visutou lávku u chaty (děda je nějaký zničený a odmítá pohyb jakýmkoliv jiným směrem, než nejkratší cestou k autu). Pak se vydáváme na sestup. Není to daleko, ale potkáme přitom davy lidí a já zvládnu zlomit hůlku.

Počasí se oproti předpovědi docela horší a už okolo jedenácté se vrcholky hor halí do mraků. Dole je hezky, ale nahoře asi žádné velké výhledy.

Jdeme se podívat na hráz, a pak sháníme pohled s Olpererem pro dědu. Na chatě totiž pohledy neměli. Je to docela problém, až v Mayrhofenu se nám zadaří jeden sehnat, a to ještě focený z dálky.

Užitečné odkazy:

http://www.tux.at/ - informace o počasí, webkamery atd. (německy)

http://www.alpintouren.at/ - skialpová túra na Olperer (německy)

http://www.davidhavel.wz.cz/ - náš první pokus o Olperer (česky)

http://www.davidhavel.wz.cz/ - náš druhý pokus o Olperer (česky)