Rätikon, Partnun, červen 2005

Rätikon, Partnun, červen 2005

Odjíždíme v sobotu, 25. června, v osm hodin ráno. Já, Lucka a Doktor v naší modré Felicii, Dáša s Tomášem a Petrem v jejich červené Felicii. Auta jsou plně naložená vybavením na lezení i na ledovec a jídlem i pitím na čtrnáct dní, takže se docela prohýbají.

V plánu máme týdenní lezení v Rätikonu v oblasti Partnunu a pak týdenní VHT/lezení v oblasti Zermattu – Monte Rosa a Matterhorn. Takže 14 dní ve Švýcarsku.

Do Německa míříme přes Folmavu. Z Regensburgu už svištíme po dálnici. Ne však dlouho. Před Mnichovem se to zastaví a asi hodinu se vlečeme krokem v koloně.

Projíždíme Mnichov a pokračujeme na Garmisch-Partenkirchen. Tuto cestu volíme z důvodu úspory na rakouské dálniční známce. Přes Rakousko totiž pokračujeme po normálních silnicích přes Fernpass do Imstu a dále podél dálnice do Landecku a na Pfunds. Zde se nečekaně ocitáme na Rakousko – Švýcarské hranici. Celníci nám jen shlédnou pasy a pouští nás dále. Mylně se domníváme, že už jsme ve Švýcarsku. Byla to teprve rakouská kontrola a teď jsme tak trochu v zemi nikoho, v bezcelní zóně. A využíváme toho k nákupu benzínu za lidových 1,26 Fr/l (cca 25 Kč). Stačí jen odbočit z hlavní a vyjet asi 6 km vzhůru romantickou klikatou silničkou, často vytesanou ve skále, k bezcelní benzínce a shopu.

S plnou nádrží zase sjíždíme dolů a jedeme po hlavní do Martiny. Tam nás znovu překvapí celníci, tentokrát švýcarští. A ti už nejsou usměvaví, jako Rakušáci...

Poučeni, že hlavně nesmíme říkat, že jedeme do Švýcarska, jinak nám rozeberou auto, jsme domluveni, že jedeme do Itálie (a tedy jen projíždíme). Červená Felka jede první, tak to odnáší ona. Bez ohledu na to, že kluci prohlašují, že jedou do Itálie, jsou odstaveni. Nás už se celník jen zvědavě vyptává kam a proč jedeme, co vezeme a několikrát nás chce proclít a děsně se diví, že nic k proclení nemáme. Pouští nás a my pak z nedalekého parkoviště sledujeme, co se bude dít se zbytkem naší výpravy.

Nejprve dostává Petr vynadáno, že leze z auta a musí zase zalézt. Pak si všichni na povel musí vystoupit a celník prohrabává vnitřek auta – příhrádky apod. Pak kufr, otevřít. Petr zase, že mu jako ukáže, co vezou, jenže celník už skoro šahá po bouchačce. Odstoupit, nehýbat se. A teď, vyložit kapsy. Všechno z kapes ven. Tak jdou ven klíče i šnuptychl... Další zbytečné otázky a prohlížení věcí. Trvá to dobře 20 minut, pak teprve mohou jet. Sice nás před tímhle všichni varovali, ale člověka to v reálu přece jen překvapí. Švýcarům se patrně ještě nedoneslo, že jsme občany EU a řadí nás asi do východní Evropy, jinak si to neumím vysvětlit. Vždyť Němce, Rakušáky či Holanďany nešacují...

Pokračujeme po hlavní na Flüelapass (2383 m). Rychlost ve Švýcarsku je mimo obec omezena na 80 km/h, ale rychleji se zde ani jezdit nedá, to by člověk brzy letěl někam do údolí. Rovněž povrch silnic je bližší spíše našim vozovkám, než standardu běžném na Západě. Ovšem vozový park je velice moderní a všude se intenzivně pracuje na lepší infrastruktuře.

Sjíždíme do Davosu, odbočujeme na Klosters. V Küblisu přehlídneme odbočku doprava přes trať na St. Antönien (a Partnun) a trochu si zajíždíme, ale brzy svůj omyl rozpoznáme a vracíme se.

Do Partnunu je to po klikaté silnici, později silničce, jak jinak, stále do kopce. Asi v sedm hodin večer dorážíme po šestistech kilometrech na štěrkové parkoviště č. 7 u pensionu Alpenrösli. Výš už to nejde.


Pohled na údolí Partnun ze Sulzfluhu (kliknutím možno zvětšit).

Tak, a kde budeme spát?

Přímo před hotelem na parkovišti to asi nebude to pravé. Kluci se běží podívat k jezeru Partnunsee (cca půl hodiny chůze), ale přichází s tím, že tam ne. Prý se tam nedá nikam rozumně schovat a je tam mokro. Ono by to tam šlo, jak jsme později zjistili, za jezerem za balvany si později postavila stany skupinka Němců. Ale nebylo to ideální i z hlediska dopravy zásob od aut. Já s Luckou zkoušíme ubytovny v Partnunu, ale cena 25 Fr (cca 500 Kč) za osobu v Matrazenlageru nám připadá příliš vysoká. Kde ten Martin (http://mujweb.atlas.cz/www/mountains/) mohl spát, divíme se při prohlížení fotky z jeho článku. Patrně pod vsí na parkovišti č. 5, kde jsou i parkovací hodiny. Jo, v celém Rätikonu se za parkování platí. 1 den zde stojí 5 Fr, ale cena dále klesá, takže za 10 Fr už jsou 3 dny apod. Je potřeba mít mince, platí se automatu.

My po zaplacení sjíždíme až pod serpentiny na parkoviště č. 4, kde jsme méně na očích, a tam zřizujeme základní tábor. Spát se dá v autě, u auta pod přístřeškem, příp. možná na verandě blízké salaše (po domluvě s majitelem).

Do Rätikonu jsme dorazili po zřejmě vydatných deštích. Přesvědčujeme se o tom ráno u skal, po kterých tečou místy potoky vody. Slunce však již začíná docela pálit, a tak se neohroženě dáváme do lezení.

Na rozlezení jsme si vybrali oblast Chlein Venedig, která není daleko od jezera a přístup k ní je relativně nenáročný (ve srovnání s nástupy k jiným cestám). Cesty jsou odjištěny velmi dobře, friendy či vklíněnce a smyčky, s sebou taháme úplně zbytečně. Protože je neděle, potkáváme dost lezců, ale je zde tolik lezeckých oblastí, že si vzájemně nevadíme. Další dny budeme v celém údolí téměř sami.

Cesta, kterou jsme si v průvodci vyhlídli, Altwiibesommer (5+) je totálně pod vodou, takže nepřipadá v úvahu. Místo ní já nalézám do první délky cesty Sichla. Ta by měla být za 5. Další délku už má za 7, do té se chci pouze podívat. Tomáš s Dášou zkouší vedle Blindgängera s první délkou za 5+ a další za 7 a Petr s Doktorem se přesouvají k cestě Canale Grande (5, 6).

Mně se zdá první délka Sichly lehká a rovněž Lucka s ní nemá problémy, a tak nalézám do druhé délky, která má být za 7. Lezení je to krásné, kompaktní vápenec se svislými rýhami od vody a chyty tedy převážně bočáky a na sokolíka. Ale zatraceně těžké. Brzy mi dojdou síly a musím odpočívat téměř v každém nejtu. Jestli tohle je sedma, tak nevím, kde jsem zapomněl lézt. Ke konci druhé délky dolézám k nýtu, u kterého je jasné, že buď spadnu, nebo se chytnu expresky. Volím druhou variantu a vůbec se nestydím. Padání není můj obor. Lucka do téhle délky nějakou dobu zkouší nastoupit, ale nakonec to vzdává, což je rozumné.

Tomáš mezitím rezignuje v mokrém úseku první délky Blindgängera a jde zkusit štěstí na Canale Grande, kde je vody však ještě více. Jen Doktor je z toho nadšený, však se mu taky podařilo to vytáhnout.

Kluci se pak vydávají do cesty Freude herrscht (5, 4, 4, 5) a my za nima. Tomáš s Dášou lezou hned vedle Brillaflicker (6-, 4-, 4+, 4+).

To už je krásné lezení, jen nahoře se potýkám s potokem vody a nadávám. Lucce se to ovšem líbí. Sjíždíme dolů, pro dnešek to na seznámení stačí. Vylezli jsme asi 275 m.

Scházíme k jezeru, kde pouze já nacházím odvahu se vykoupat ve 12°C studené vodě. Pravda, Lucka se taky trochu opláchne.

Večer vaříme u aut na parkovišti na plynových bombách, zatím dvoukilových, ty malé si schováváme s sebou na ledovec. Náhodní kolemjdoucí nás svým dětem uvádějí jako odstrašující příklad toho, když se nebudou učit J

Okolo chodí ale jen velmi málo lidí. Kousek níž se pasou krávy, mají k dispozici i silnici, projíždějící auta si musí vždy rozpojit elektrický ohradník, projet, a zase ho zapojit. Celé údolí nad námi je krásně travnaté a opečovávané, všude spousta salaší a domků, rozházených po kopcích. a odevšad je všechno vidět. Takže jít na záchod je docela náročné…

Jinak samotní Švýcaři nám připadají dost chladní, byť poměrně ochotní a slušní.

A je tu další ráno, již pondělní. A opět hezké počasí. Máme my to ale štěstí…

Dnes je naším lezeckým cílem Schijenzahn, asi 100 m vysoká jehla stojící samostatně před impozantní západní stěnou Schijenfluhu. Rychle docházíme k jezeru, ale pak to začíná. Drápame se od něj vzhůru nejprve trávou a později sutí prudkým svahem ke stěně Schijenfluhu dobré dvě hodiny. Strašný nástup. Zdá se, že sestup bude snadný, protože u Schijenzahnu narážíme na pěšinu, ale při pozdějším sestupu se brzy ztrácí a člověk stejně musí jít trávou a křovím hlava nehlava.


Pohled na Schijenfluh, před ním vlevo světlá jehla - Schijenzahn.

Odměnou je nám krásná věž s dobře odjištěnými cestami.

Začínáme normální cestou v JV stěně. Údajná obtížnost III s místy za IV nám moc nepřipadá, zdá se nám to o stupeň těžší, ale budiž. Je to opravdu normálka, logická linie výraznou spárou, druhá délka koutem (ne zrovna snadným) na hranu a přes ní ke štandu a třetí délka plotnami přímo k vrcholu. Nahoře kříž, knížka a málo místa, prostě klasika, paráda.

Pak se dáváme do SV stěny. Nástup je za V+, dále IV+, ale nepřijde nám to těžší, než normálka. Lezení opět pěkné. Jen je třeba dávat pozor na druhý štand, snadno se mine. Od něj se dostávám na ohromně vzdušnou hranu, otevírá se mi výhled do údolí a ofoukne mě vánek od jezera. Bohužel výše se pevná skála mění v suť a trávu a chce to hodně morálu a štěstí. S Luckou se zde trhá celý blok a zůstává mi viset v laně. I to způsobí, že z cesty není nadšená.


JV stěna Schijenzahnu, normálka vede spárou uprostřed. Vpravo je vidět SV stěna.


V normálce na prvním štandu.

Slaníme a vydáváme se na cestu do údolí, přímo do Partnunu, takže jezero tentokrát není. Místo něj se cachtáme v potoku u parkoviště.

Třetí den je kritický, tak ho pojímáme jako odpočinkový. Již od rána je nezvyklé horko, slunce čertovsky pálí a hovada po nás jdou jak slepice po flusu.

Abych se nespálil, nasazuji dlouhou lehkou bílou košili. Lepší než nejsilnější krémy.

Z Partnunu (1770 m) jdeme vzhůru směrem na Sulzfluh a nahoře uhýbáme na
Carschinahütte (2221 m). Táhneme s sebou lezecké věci, takže to není žádná odpočinková vycházka. Cestou se nás jeden lezec ptá, zda jdeme klettern nebo na Klettersteig. Překvapí nás to, protože jsme nevěděli o tom, že by zde byly nějaké ferraty. Se slovy, že on jde lézt, mizí směrem k Sulzfluhu.

Na chatě jsme asi za 2 hodiny a hned nás vítá chatár, zjevně tam nemá co dělat, široko daleko není ani živáčka. Počasí prý nemá být nic moc. Už dnes odpoledne bouřky (ostatně to jsme poznali sami) a zítřek je nejistý. Dáváme si něco k pití a prohlížíme plánovanou cestu v 500 m vysoké jihozápadní stěně Sulzu. Vypadá to pěkně, ale museli bychom vstávat opravdu brzy, abychom to stihli.


Sulzfluh (2818 m), jihozápadní stěna. Pohled od Carschinahütte.

Vracíme se směrem k Partnunsee a zkoušíme něco vylézt na starém známém Chlein Venedigu. Já nastupuju do první délky Brillaflickeru (6-). Už je to suché, tak to jde docela dobře. Pěkně za sokolíka a zabrat. Ovšem Lucce tahle cesta nějak nesedne. Drásá tu jednu délku přes hodinu, načež odmítá dále lézt. Slaníme a jdeme k jezeru, podobně jako kluci, kteří zkoušeli Altwiibesommer (5+) a vůbec se jim tam nelíbilo. Jen Dáša pohání Tomáše k dalšímu lezení, takže zdolávají první tři délky Honigvogela (4, 5, 6).

V jezeru tentokrát udělám i pár temp. Pak studujeme stěnu Weissplatte, kudy by se na ní mohlo lézt. Asi nikudy.

Bouřka stále nikde. Zítra ale lezecky na Sulz jít nemůžeme, když má pršet.

Dnes tedy s lezením nic moc, jen 45 metrů.

Je tu středa. Má být hnusně, tak nepolezem a vyšlápnem si na Sulzfluh (2818 m) po turistické cestě.

Ráno je sice hezky, ale bouřku cítíme ve vzduchu ještě silněji, než včera. Stejnou cestou jako včera, stoupáme z Partnunu vzhůru. Na Sulz jsou to cca 3 hod značenou cestou chvíli po řetízkách, pak sutí i sněhem. Z vrcholu je docela pěkný rozhled, ale nám ho trochu kazí tmavé bouřkové mraky. Dlouho se nezdržujeme a uháníme zase dolů. Ještě si neodpustíme nahlédnutí do jihozápadní stěny, kde vedou lezecké cesty. Vzduchu je tam opravdu hodně.


Na vrcholu Sulzfluhu, kousek níže západní vrchol, kam vedou lezecké cesty. Bouřka se blíží, musíme jít...

Pršet začíná již kousek pod vrcholem. Největší slejvák nás však zastihne, až když se dostáváme dolů pod úsek jištěný ocelovými lany, ke sněhovému poli, kde je možnost úkrytu pod mohutným převisem. Zde přečkáváme bouřku.

Asi za hodinu se obloha začíná od jihu rychle vyjasňovat a my scházíme k jezeru. Na koupání už však nedojde, protože jak se rychle vyjasnilo, tak se teď znovu nanovo zatahuje.

Večer prší poměrně vydatně, lezení na Sulz zítra opět nebude. Prší i v noci.

Ráno i s lezeckými cajky vyrážíme okolo jezera k jeskyním Sulzfluhhöhlen. Pokud to počasí dovolí, chtěli bychom něco vylézt v oblasti Gruobenflüeli. Počasí se na lezení ovšem moc netváří, v celém údolí se povalují mraky, skály jsou mokré a je docela zima.

S čelovkami se alespoň pouštíme do hlubin jeskyně. Po několika desítkách metrů nás to přestává bavit, ale Doktor pokračuje a ztrácí se nám ve tmě. Za pěknou chvíli hlásí zdaleka konec jeskyně, prý dokonce s jezírkem.

Cestou dál potkáváme dvě další velké jeskyně.

To už jsme ale u lezeckých cest. Dolní část je položená kompaktní skála se svislými rýhami vymletými vodou. Výše se to pravděpodobně zvedá, ale přes mlhu tak daleko nedohlédneme. Překvapuje nás jištění, nýty jsou zde snad po metru (při vzdálenosti jednotlivých cest okolo metru a půl) a přitom obtížnost nepřesahuje 4. Patrně cvičná skalka. Zkoušíme trochu popolézat v pohorkách a jde to docela snadno.

Počasí nás však dnes lézt nenechá. V drobném dešti a neproniknutelné mlze pokračujeme po značené cestě k chatě Tilisunahütte (2208 m) již na rakouském území. Kolíky, vyznačující cestu, v mlze hledáme jen s nasazením veškerých lidských sil. Přesto se na chvíli ztrácíme. Nakonec se však šťastně dostáváme k chatě.

Zde se při čaji a výborném štrúdlu zdržujeme poměrně dlouho, ven do toho nečasu se nikomu vůbec nechce. Nakonec však musíme. Vracíme se přímou cestou k jezeru.

Večer diskutujeme, co dál. V pátek ráno máme plánovaný odjezd, ale ještě jsme zde nic pořádného nevylezli. Kdyby to počasí umožnilo, mohli bychom zkusit asi sedmidélkovou cestu Hertä Huäschtä (námi přezdívanou Harta Hašta) na nedalekém Grausteinu a odjet o den déle.


Vpravo osvětlená západní stěna Grausteinu s cestou Hertä Huäschtä.

Počasí však rozhoduje za nás. Takže ráno balíme, odjíždíme. Směr Zermatt...


Užitečné odkazy:

http://mujweb.atlas.cz/www/mountains/ - Martinova lezecká stránka (Lezení 2003 – Rätikon) (česky)

http://www.xn--rtikon-bua.ch - Rätikon.ch – Švýcarská lezecká stránka o Rätikonu, mapky, fotky, popisy vybraných cest, další odkazy (německy)

http://www.kcr-online.ch/ - Kletterclub Rätikon (německy)

http://www.sulzfluh.ch/ - Berghaus Sulzfluh in Partnun – možnost ubytování, tipy na výlety apod. (německy)

http://www.carschinahuette.ch/ - Chata pod Sulzfluhem, info o ubytování, lezení a turistice (včetně info o ferratě na Sulz) (německy)

http://www.caprez-sport.ch/ - Místní obchod (v Küblisu) se sportovními potřebami (německy)