Silvestr 2007
Velká Fatra, Nízké Tatry
Letošního Silvestra jsme strávili ve slovenských horách.
Cesta na Slovensko
Odjíždíme sedmadvacátého ráno. Hodně se zdržujeme v Praze, kde musíme vypůjčit Martině boty na skialpy a vyzvednout Kamilovo bundu u Kopita.
Auto máme narvané, kromě skialpů i běžky, protože Petr psal, že to na běžky jde. No, moc tomu nevěřím, na internetu jsem nenašel jedinou zmínku o upravených stopách na Velké Fatře.
Kopitovi dáváme kontakt na Evu, s kterou by mohl další den přijet. On se nakonec rozhoduje pro jízdu vlakem, což vůbec není špatný nápad.
My opouštíme Prahu až po poledni a čeká nás strastiplná cesta po drncavé D1 a za Brnem motání se po státovkách. Chtěl jsem přes Uherský Brod, což je asi nejlepší cesta, ale bylo mi to rozmluveno na cestu přes Zlín. Zde ovšem špatně odbočujeme a nakonec se dostáváme do Valašského Meziříčí, takže jedeme přes Makov.
Schengen už funguje, budovy celnice zejí prázdnotou.
Na slovenském území se začínáme učit nová pravidla silničního provozu. V obci se moc nezpomaluje, když zastavíme na přechodu, chodci nechápou. Je-li plná čára, předjet můžeš, je-li dvojitá plná, předjet musíš. Častým jevem jsou čtyřicítky v obci, které ovšem na rychlost nemají vliv. Zpočátku z toho trochu nechápeme, pak už se jen snažíme neplést se těm bláznům do cesty.
Paradoxně pak působí zkušenost Evy, kterou policajti pokutovali za nezastavení na stopce. Nejdříve jí hrozili pokutou 2000 Sk a odebráním řidičáku. Otázkou, zda je to vůbec legální, je tak rozesmála, že jí napařili jen 500 Sk. No, jestli se na Slovensku odebírá řidičák i za nezastavení na stopce, nechápu, jak ještě nějaký Slovák vůbec může vlastnit řidičský průkaz.
Díkybohu bez úhony se dostáváme okolo šesté do Ružomberku. Po krátké exkurzi ke skiparku, kde jsme podle původních informací měli bydlet, se vydáváme dle instrukcí ze SMS k chatě. Nacházíme jí snadno. Čekají nás již Petr s Marikou a Duffy s Mirkou.
28.12.2007
Turecká dolina – Krížna – Ostredok
Ráno nám chvíli trvá, než vstanem a vybatolíme se ven. Také čekáme na Kamila, který jel vyzvednout Kopita na nádraží. Pak se přesunujeme auty přes Donovaly do Turecké doliny, obce Turecká.
Později mi naši sdělují, že už jsem zde byl. Až po chvíli z hovoru vypochopím, že jsem tenkrát ovšem byl ještě v mami bříšku. Tak proto si to nepamatuju.
Turecká je menší lyžařské středisko, ovšem s poměrně pěknou sjezdovkou. Při mé poslední návštěvě (prý) ještě fungovala sedačková lanovka. Po té dole zbyla budova, kde si zakupujeme lístek na jednu jízdu za 70 Sk. Později zjistíme, že tato cena je na slovenské poměry neuvěřitelně nízká.
Původní plán sice počítal s pěším výstupem, ale čas nás tlačí.
Procházíme moderním turniketem ke zcela nemoderní tatrapomě, která nás katapultuje vzhůru. Ve čtvrtině kopce přesedáme na další, která nás dováží ke třetí, stojící tatrapomě. Chvíli nejistě postávám. Za mnou přijíždí Lucka a chlapík u pomy se nečekaně ptá “možem?”. Pochopím, že poma není nefunkční, ale pouze v úsporném režimu. Pán mačká tlačítko a já jsem úspěšně katapultován vstříc dalšímu úseku. Čtvrtá a poslední poma je opět jištěna turnikety, které už nás ovšem pochopitelně nechtí pustit (svoji jízdu jsme si vyplácli na začátku). Naštěstí Lucka to pánovi vysvětlí. Máme jednu jízdu a nahoru jsme přece ještě nevyjeli. Tak jedem.
Zážitek z pomy je silný. Nahoře někdo vzpomíná na mládí, někdo se ptá, zda to i druhé pohlaví tak bolí a Lucka to korunuje prohlášením, že takhle si představuje lyžování v Rusku. Hledí přitom na vyhořelou horní stanici původní lanovky, jejíž ruina dodává zdejší chráněné oblasti zvláštní atmosféru.
Bývalá konečná lanovky.
Výhledy kolem nás jsou ovšem úchvatné. Zatímco údolí pohlcuje studená mlha, tady nahoře hřeje slunce. Kocháme se pohledy na Nízké Tatry i menší kopce vystupující z mlhy. Inverze je fajn věc, pokud je člověk nahoře.
Na naše skialpy nasazujeme pásy a vydáváme se po hřebenu na kopec Krížna (1574 m). Podle informací, které jsem našel na internetu, je okolí tohoto kopce jedinou povolenou skialpovou oblastí na Velké Fatře.
Cesta na Krížnou.
Teď toho ovšem nevyužijeme, sněhu je velmi málo, všude vykukuje tráva. Je zmrzlý, tak se dá jít i po tom málu. Skoro lepší by to bylo pěšky.
Cesta je značena tyčemi. Připomíná mi to tu Krkonoše, čemuž odpovídá i výška kopců. Na běžky to ale není, stopa opravdu najetá není. Navíc fouká velmi silný vítr.
Krížnou zdobí vojenská udírna a baráček s anténami. Zákaz fotografování.
Krížna s udírnou.
Pokračujeme po hřebenu na Ostredok (1592 m). Okolní svahy zdobí malé lavinky -základovky.
Ostredok je zajímavý jen tím, že zde fouká ještě víc, než na zbytku hřebenu. Vidět jsou i Roháče a Vysoké Tatry.
Kamil v akci, v pozadí Nízké Tatry.
Ostredok.
Po krátkém pózování se stejnou cestou vracíme zpět. Abych si cestu trochu zpestřil, nechávám pásy v batohu a bruslím po umrzlém povrchu. Je to dřina, ale jde to.
Sjezd z Krížné při zapadajícím slunci je parádní. Tedy, jak pro koho. Nicméně ti, kteří toho nemají dost, dostávají u začátku poslední pomy šanci si to zopakovat. Chlapík prý potřebuje otestovat vlek, tak nás na něj nahání.
Sjezdovku tady vůbec nemají špatnou, pěkné boule i sklon. No dobrá, omlouvám se těm, kteří nesdílí mé nadšení...
Ani spodní část sjezdovky není zlá, byť v šeru a mlze.
Za tmy se vracíme zpět na chatu.
Kluci zatápí ve sklípku. Zpočátku je tam nedýchatelno, ale pak se to zlepší a postupně se tam přesunuje většina osazenstva. Při vínku, nachmoucaní u krbu, dlouze rozprávíme. Po jedné v noci slyším auto. Přijela Eva s Kájou. Zvesela je zvu na panáka do sklípku. Pak jim ukazuji jejich spaní. Když zjistí, jakou tam mají zimu, raději se vrací mezi nás opilce do sklípku a vydrží tam s námi asi do tří. My (já, Kamil, Petr a Kopito) jdeme spát až ve čtyři. Petr vypráví historky z Afganistánu, tak čas nějak utíká.
29.12.2007
Donovaly – Zvolen
Na ty poměry vstáváme celkem brzy a vyrážíme auty do lyžařského střediska Donovaly. Martina s Marikou jdou na pěší výlet, místo nich ovšem přibyli Eva s Kájou.
V Donovalech je celkem nával, parkuje se po všech loukách. Na skialpech stoupáme po sjezdovce pod lanovkou. Mimo sjezdovky je sněhu žalostně málo. Aspoň že je krásně.
Až na drobné zádrhele v prudších pasážích sjezdovky se v pohodě dostáváme ke konečné lanovky. Dále pokračujeme po hřebenu přes Zvolen na Malý Zvolen (1372 m). Cestou si opět užíváme parádní výhledy.
Výstup po sjezdovce. V dáli úžasné moře mraků.
Výhledy cestou.
V pozadí Krížna.
Zpět se vracíme stejnou cestou. Paraglajdistům se nyní večer začalo dařit a krouží nad konečnou lanovky. Slunce se již začíná chýlit k západu a vše zalévá oranžové světlo.
Docela mu závidím.
Sjezd dolů po sjezdovce si užíváme. Kamil zkouší telemark.
Večer čekáme na Martinu a Mariku, které se někde zatoulaly. Pak všichni vyrážíme auty do pensionu Gazdovský dvor na večeři (hlavně na halušky).
30.12.2007
Chopok
Přesunujeme se auty do Demänovské doliny pod Chopok. Téměř na začátku doliny jsme odstaveni na záchytném parkovišti. Jak vypochopíme, jezdí odtud skibus zdarma.
Po chvíli čekání a srovnání počtu přijetých aut a odjetých autobusů je jasné, že se na parkovišti začínají hromadit lidé. Slabší povahy využívají taxi za 100 Sk na osobu (za 9 km jízdy), silnější se neurvale derou do přijíždějících autobusů (vypozorujeme, že jde hlavně o občany polské národnosti) a naivní stojí opodál a doufají, že těch autobusů přeci jen přijede více (my).
Když odjede pár zoufale přecpaných autobusů, v kterých lidé stojí i u řidiče na stupínku a některým koukají lyže z okének, dojde nám, že situace je opravdu tak špatná, jak se nám zpočátku zdálo.
S větou “idě druhý”, kterou jsme se prozíravě naučili na odlákání ostatních, se snažíme vecpat do dalších autobusů. To se nám nakonec daří. Např. Kopito stojí na stupínku u řidiče a cpe mu baťoh do obličeje, já stojím těsně u schodů na jedné noze a držím se madla na otvírání střešního okna, Kamil stojí vedle a nemá se vůbec čeho držet. Tohle je opravdu hustý. Kamil to fotí, protože to nám nikdo neuvěří.
Řidič vše snáší s neskutečným klidem a se starou Karosou nás vyváží k vlekům. Tam se po chvíli hledání scházíme s ostatníma.
Celodenní permice stojí 790 Sk, jedna jízda snad 290 Sk. Čekací doba na lanovku je stejně okolo jedné hodiny, takže to vůbec neřešíme a nasazujeme pásy.
Na mírné sjezdovce nad námi se pohybuje asi tisíc lidí. Prodíráme se mezi nima vzhůru. Až od druhé lanovky, kde se sjezdovky začínají více zvedat, lidí ubývá.
Lyžování (?) na Chopku.
Čeká nás celkem slušné převýšení 900 metrů. Po sjezdovce, protože jinde není dost sněhu, docházíme k Lukové (1670 m). Dále vleky nejezdí, zřejmě proto, že tam není moc sněhu. Podél vleku vycházíme až na vrchol Chopok (2024 m). Stojí tady meteorologická stanice a kousek pod vrcholem Kamenná chata. Ani z jihu vlek nejezdí až nahoru, ale pěšky přichází z této strany více lidí, než z naší.
Kousek pod vrcholem, v pozadí Vysoké Tatry.
Dlouze se kocháme výhledy na Vysoké Tatry, sousední kopce Ďumbier a Dereše i na kopečky na jihu zalité inverzní mlhou. Od západu se blíží mraky a zalévají i údolí, odkud jsme přišli. Tvoří se na nich duha.
Pohled z Chopku na jih.
Aspoň na jedné fotce jsem i já.
Meteorolog. stanice.
Vysoké Tatry a duha.
Podle průvodce z netu zkoumáme některé sjezdy, které odsud vedou. Škoda, že není více sněhu.
My jsme rádi, že nakonec nacházíme cestu mezi trávou a kameny, kudy sjet zpět k Lukové.
Sjezd, v pozadí Dereše.
Po černé sjezdovce si užíváme sjezd zpět k jezírku, kde nás v poledne vyklopily skibusy. Podle neoficiálních informací má poslední skibus odjíždět ve čtvrt na pět.
Ve čtvrt na pět se díváme za odjíždějícím skibusem. Na parkovišti je stále asi 500 lidí. Vytahuju placatku, tohle bude na dýl.
Každý přijíždějící autobus je obklopen lyžaři a přinucen k zastavení. Jakýsi organizátor zuřivě pobíhá po parkovišti a nadává, že tohle přece není normální. Není, ale lidé v davu nerespektují vůbec nic. Rvou se do autobusů, které se pak zcela nacpané jen ztěží dostávají z davu.
Postáváme opodál, nevěřícně to pozorujeme a placatka koluje.
O hodinu později už je regulérní tma. Vypadá to, že do dalšího autobusu se vejdeme. Přesto jsme i nyní odstrkováni polskými občany a já s Luckou nakonec stojíme na posledním schodě. Myslím, že na parkovišti již nikdo nezbyl.
Cestou na chatu zajíždíme do lázní Bešenová, na něž jsou všude věhlasné reklamy. Já byl celou dobu proti, ale nikdo mě neposlouchá.
U lázní je strašlivá kosa. Je sice standardních -10°C, ale vlhkost stoupající z bazénů tomu dodává úplně jiný rozměr. Zdržujeme se u stánku s medovinou. Mezitím se ostatní vrací. U kasy je prý strašně lidí a vstupné snad dvě nebo tři stovky. K mé radosti místo bazénu kupujeme medovinu a jedeme na chatu.
31.12.2007
Silvestr, lyžování skipark Ružomberok
Na Silvestra se stěhujeme do větších prostor přímo do Ružomberku. Je to důsledek předvánoční krize naší party, kdy se hledaly větší kapacity ubytování. Rozdělení party to nezabránilo, bohužel už to nešlo odříci, protože na naši chatu se zase přemisťoval někdo jiný.
Jen vyhazujeme batohy a jedeme lyžovat do skiparku Ružomberok. Já mám půjčený snowboard od Duffyho, který včera odjel domů (musel do služby).
Odpolední permice stojí 550 Sk. Lidí je dost, ale už jsme zvyklí. Nakonec se docela rychle dostáváme kabinkovou lanovkou do hlavního areálu.
Myslel jsem si, že už snowboard trochu ovládám, ale dnes je to teda tragédie. Asi náročný terén, dlouhé prkno, nevím. Každopádně sníh je tvrdší, než je mi milé. Snažím se udržet krok alespoň s Martinou. Párkrát hodím takovou bábu, že už se pak celkem bojím. Je to přeci hloupý vynález. Můžu spadnout jen na zadek nebo na kolena, přičemž oboje bolí jako ďas. Na lyžích jsem se v mládí něco napadal, ale nikdy jsem nebyl tak otlučen, jako z tohoto ďáblova prkýnka.
Jsem rád, že je den u konce a já jen s největším sebezapřením sjíždím dlouhatánskou ledovatou a úzkou sjezdovku dolů k autu. Cestou si na jedné plotně tak namlátím zadek, že chvíli zůstávám v bolesti bezvládně ležet. Kostrč musím mít napadrť. Naštěstí to přežívám bez úhony, ale zadek i kolena mě bolí ještě týden.
Silvestrovská oslava je bujará, veselá a vydařená.
1.1.2008
Nový Rok, cesta domů
Vzhledem k tomu, že jsme ani pořádně nevybalili, je balení rychlou záležitostí. Odjíždíme po poledni. Provoz naštěstí není tak strašný, jak jsme čekali. Před Brnem stavíme na oběd, Prahu projíždíme téměř bez zastavení a v Plzni jsme po osmé (asi 7,5 hod. jízdy).
Závěr
Slováci už jsou značně přívětivější, než dříve. Špatné zkušenosti jsme nabyli s Poláky. Se stopami pro běžky jsme se nikde nesetkali. Ceny nejsou lidové. Cesta autem z Prahy či dokonce z Plzně je velmi náročná.
Jinak to byl ale parádní týden. Byť nebylo moc sněhu, krásné počasí nám to vynahradilo. Nicméně se Slovenskem si dáme zase nějaký čas pauzu.
Odkazy:
http://www.skimountaineering.sk - povolené trasy, sjezdy (slovensky)