Grosser Hafner (3076 m) na skialpech

jihozápadní hřeben (firn 40°, hřeben I UIAA)

duben 2009

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali Schareck. Krásné žlaby v severní stěně na výstup i sjezd, luxusní winterraum...

Avšak. Na Velký pátek ráno trčím jako jeden z mála obyvatel křesťanského světa v práci, když mi přichází mail od naší budějovické spojky. „Houstne, máme problém.“ Na „náš“ winterraum se údajně chystá stejný počet budějovických skialpinistů, jako je v něm míst na spaní. (Více o jejich výpravě zde: http://www.klebon.ic.cz/).

Zdá se, že od té doby, co vyšel na Lezci článek o Scharecku a winterraumu, kam celou zimu nevstoupí noha, podávají si tam Češi dveře.

Nás je šest, „vmáčknutí“ tedy zavrhuju. Horečně začínám vymýšlet, kam jinam, a opravdu mi to nejde. Když už jsem slušně řečeno bezradný, náhodou narážím na jakýsi „Haf haf“ - Gr. Hafner, nacházející se v těsné blízkosti Hochalmspitze, resp. na chatu Kattowitzer Hütte pod ním, s otevřeným winterraumem. Na tak zapadlém místě snad o Velikonocích nikdo nebude. Sice tam nenacházím žádné skialpové túry, ale to vymyslíme...

Plzeň opouštíme v pátek večer. Ještě více večer jsme v Budějovicích u Davidose, který nás hned táhne do hospody probrat plánovaný výstup. Lucka, kterou zrušení Scharecku hodně vzalo, ještě navrhuje Hochschober, kousek od Glockneru. Prohrává ale díky delšímu přístupu k chatě. Ve světle nadcházejících událostí je tento důvod úsměvný.

Ráno dorážejí Eva s Kájou. Nabíráme ještě Loužu a můžeme vyrazit. Dolní Dvořiště, Linz, Salzburg, směr Villach. Projíždíme tauernské tunely (mýtné 9,5 €) a sjíždíme do Maltatalu, kterým pokračujeme nahoru až k chatě Gmünder Hütte (1186 m) (z Budějek asi 4,5 hod, cca 400 km). Dále je zákaz vjezdu (bez vyjímek), zimní uzávěra. Odvahu na jeho ignorování nemáme. Od 1. května bude silnice otevřena, ovšem po zaplacení mýta.

Tak to je trochu čára přes rozpočet, chtěli jsme vyjet o něco výše, do výšky cca 1500 m, odkud vede zkratka ke Kattowitzer Hütte. S tím souvisí i problém se sněhem. U Gmünder Hütte je léto v plném proudu, sněhu zbývá jen pár ostrůvků. Jižní svahy jsme asi nezvolili ideálně. Kousek níže vyráželi skialpinisté na druhou stranu, k Villacher Hütte a dále zřejmě na Hochalmspitzi. Lucka by tam za těchto podmínek ráda také, ale přece nepolezu během dvou měsíců znovu na stejný kopec, navíc takovou dálku...

Nabalujeme vše na batohy a vyrážíme po turistické cestě do lesa. Nikdo to nemáme lehké, ale Kája má z technických důvodů batoh opravdu grandiozní. Navíc na něm nese i přeskáče, protože nemá skialpové boty vhodné na chůzi. Začínám si dělat starosti. A Lucka mi svými pesimistickými řečmi rozhodně nepomáhá.

Příkře stoupáme po klikaté pěšině vzhůru lesem. Popravdě, je to hrůza. Sněhu je na použití lyží málo, ale na znepříjemnění výstupu stačí. Občas tak máme problém pěšinu najít. Lyže se zachycují za větve, nohy se boří, batohy tíží. Nejlépe je na tom Louža, který si nenese lyže, ale jen sněžnice, a navíc jde v pohorkách.

Začátek vypadá jako procházka, ale brzy to zhoustne.

Asi po dvou hodinách dřiny nasazujeme lyže a stále obtížně se propracováváme dál. Já se přitom v rozměklém sněhu nepřijemně probořím mezi šutry a Davidos se zase překotí do křoví. Šrámy z toho máme podobné.

Konečně se probojujeme na traverzovou cestu u Maralmhütte ve výšce 1694 m a já se uklidňuju. Teď už to snad půjde. Dále šlapeme celkem pohodově na lyžích, přestože chvíli ještě na cestě chybí sníh.

Konečně na lyžích.

Stopa před námi není žádná, což způsobí, že opět zabloudíme, a stoupáme po loučkách příliš vzhůru. Měli bychom více traverzovat. Nicméně nakonec se do kýženého Ochsenkaru, kde stojí Kattowitzer Hütte (2321 m), přece jen dostáváme. Po pěti a půl hodinách boje s lesem, bořícím se sněhem i kamenným polem, jsme u chaty.

Kattowitzer Hütte a Gr. Hafner při západu slunce.

Začínáme odhrabovat návěje sněhu u dveří. Na druhý pokus tak zjišťujeme, že do winterraumu vedou dveře vedle vchodu do chaty. Odházím polovinu dveří a padám dovnitř. Winterraum je sice malinký, ale útulný. Kamna, 6 regulérních míst na spaní (oficiálně se píše osm), samozřejmě plno dek...

Do noci vaříme, jíme a tak. To byl tedy krátký výstup k chatě.

Ráno vyrážíme okolo deváté směr vrchol. Jen Louža zůstává na chatě, včerejší výstup na sněžnicích v mokrém bořícím se sněhu mu stačil.

Sluníčko svítí, sníh je tvrdý, hned se jde veseleji. Dokud se nedostaneme pod strmý firnový svah, kterým musíme vystoupat na JZ hřeben Gr. Hafneru. Abychom nepokoušeli laviny, traverzujeme cik cak pod skalami. Sníh už stihl natát, podjíždí, dostáváme se na hranici možností našich lyží. Lucka nakonec poté, co nás vyleká desetimetrovým uklouznutím, volí výstup v mačkách. Úplně výhra to není, protože se přitom na chvíli ocitá po krk ve sněhu. Eva s Kájou, když to vidí, raději volí ústup.

Výstup na hřeben, v pozadí Hochalmspitze.

Na hřebenu (2766 m) odpočíváme a užíváme si výhledy. Přes údolí máme jako na dlani vrchol Hochalmspitze s rozlehlým ledovcem, na kterém sledujeme stopy skialpinistů.

Připevňujeme lyže na batohy a vydáváme se po hřebenu vzhůru. Cesta je značena a těžší úseky zajištěny lanem. To nevyužívám, a tak jsem postupně nucen přizbrojovat. Nejprve měním hůlky za cepín, pak už přichází na řadu i mačky a lehoučké mixové lezení. Brzy se ale dostáváme na jakousi planinu s naježenými kameny, odkud je již hřeben široký a zasněžený. Šlo by to i na lyžích, ale vzhledem k tomu, že se příliš neboříme a navíc sklon je dost prudký, pokračujeme pěšky až k vrcholu.

Hřeben se zajištěnými úseky.

Docela zábavné lezení.

Postupně se nám otevírají parádní výhledy na všechny strany. Na severu krásný pohled na jižní stěnu Dachsteinu, na západě se tyčí Grossglockner, jihovýchodně v oparu rozpoznáme Julky. Výstup po hřebenu je tak pěkný, že nadchne i Lucku. To už je co říct, vzhledem k jejímu dosavadnímu skepticismu vůči této výpravě.

Výhled na Dachstein.

Horní část hřebene.

Ve 13 hodin dosahujeme vrcholu. Letní výstup z chaty je udáván na dvě hodiny. Nám to i s odpočinkem nyní trvalo dvakrát déle, to není tak zlé. Zdržujeme se zde poměrně dlouho, není kam spěchat. Původně jsme chtěli pokračovat po hřebenu přes Kl. Hafner do Lanischscharte, ale když nyní vidíme tento hřeben, nechce se nám do toho. Asi by to šlo, ale ne úplně snadno a navíc by to bylo na dlouho.

Místo vrcholové fotky.

Raději volíme sestup výstupovou trasou. Lyže nasazujeme kousek pod vrcholem a užíváme si nádherný sjezd po hřebenu. Po měkkém firnu se jede báječně.

Příprava na sjezd pod vrcholem.

Hřeben opouštíme žlabem, který jsme si vyhlédli již zespodu jako relativně bezpečný. Samozřejmě máme starost, abychom neutrhli nějakou lavinku, takže se nepouštíme do žádných hrdinských činů a raději to nejdříve trochu testujeme. Nicméně to drží, a tak rychle šupajdíme dolů. Následný sjezd po širokých pláních k chatě nemá chybu.

Slušný sklon má náš žlab.

Zpět na chatě v půl třetí, to je luxus. Volné odpoledne užíváme každý po svém. Lucka si dává sjezd od chaty dolů za Evou a Kájou. My si s Davidosem dáváme pivko, načež on jde stavět skokánek a já zkouším kite, který jsem si sem pracně vynesl. Bohužel opravdu nefouká, takže si to moc neužiju. Zato skokánek má úspěch...

Jižní svahy mají ohromnou výhodu, sluníme se až do pozdního večera.

V noci se všichni probouzíme přesně o půlnoci. Do winterraumu s velkým lomozem vešel rakouský skialpinista. Starší chlapík. Rozhlíží se, podivuje se, co nás tu je. Vypochopíme, že přišel stejnou cestou jako my. Zdá se, že ho také trochu překvapila délka výstupu. Uvolňujeme mu místo, aby si měl kam lehnout. Ráno už ho nevidíme, odchází ještě než vstaneme. Podle stop kupodivu zase zpět dolů. Zajímavé. Že by na mši?

My ráno nepospícháme. Pomalu balíme a sjíždíme po tvrdém sněhu zpět po výstupové trase až k Maralmhütte (1694 m). Tady zatáčíme doprava a po staré vozové cestě sjíždíme až k silnici (to je ta zkratka). Vysíláme rychlého posla dolů pro auto. Silnice je suchá, tunely otevřené, dokonce potkáváme dvě auta (zákaz vjezdu tady asi opravdu neznamená to co u nás), tak by to neměl být problém. Kája se vrací s tím, že dole je zamčená závora. Místňáci asi mají klíč. Co se dá dělat, jde se pěšky. Není to tak daleko a lepší pohodlně po asfaltu, než tím lesem. U aut, na Gmünder Hütte, dáváme zasloužené pivko a frčíme domů. Takže nakonec povedený experiment.

Závora před prvním tunelem.

Užitečné odkazy:

http://www.alpenverein.at - Alpenverein, chata Kattowitzer Hütte (německy)
http://www.snow-forecast.com - předpověď počasí (anglicky)
http://www.lawinen.at/austria/ - informace o lavinovém nebezpečí, počasí v Rakousku (německy)
http://www.thehighrisepages.de - letní výstupy na Gr. Hafner, Gr. Sonnblick... (německy)