Lyžování na Tuxu a pokus o výstup na Olperer (3476 m)

5. listopadu 2005

Lyžování na Tuxu a pokus o výstup na Olperer (3476 m)

28. říjen letos vyšel na pátek, tedy ideálně. Prodlouženého víkendu jsme využili k lyžování na ledovci v Tuxu, spojeném s horolezeckou vložkou v podobě pokusu o výstup na Olperer.

V pátek v pět ráno vyrážíme z Plzně. Po dálnici přes Mnichov a Kufstein, před Innsbruckem doleva a jsme za pět hodin v údolí Tuxertal. V informačním centru v Lanersbachu se sháníme po nějakém levném ubytování, ale paní nám po dlouhém hledání a telefonování oznámí, že už má jen čtyřhvězdičkové hotely. Nechce se nám věřit, že je tu v tuhle roční dobu tolik lidí a už vůbec nevěříme tomu, že by tu všichni byli lyžovat. Vždyť jsem četl, že v říjnu zde moc lidí nebývá. Jenže teď je týden čerstvě napadaný sníh a azurový víkend. Svátku v Čechách nepřikládám význam, vždyť na Tuxu jsme nikdy moc Čechů nepotkávali.

Sjíždíme o pár kilometrů níž do Finkenbergu, kde nám paní v informačku sice doporučí tři pěkné možnosti ubytování, ale ani v jednom nejsme úspěšní. Blíží se jedenáctá, a tak odkládáme pokusy o ubytování na odpoledne a vyjíždíme nahoru do Hintertuxu na konci údolí.

Výborně organizovaní vlekaři nás navádějí zaparkovat asi půl kilometru před vesnicí na trávě u silnice. Nevěříme vlastním očím. Všechna parkoviště jsou plná aut. Snad z 90% českých aut! Počasí je sice super, ale tolik aut jsem tu ještě neviděl. Přepadají nás obavy, jak to bude vypadat na sjezdovkách.

Kupujeme odpolední permici (25 €, celodenní stojí 35 €) a vydáváme se třemi lanovkami za sebou vzhůru do 3250 m. Lidí kupodivu vůbec není tolik, jak jsme se obávali, na vlecích se téměř nečeká. Možná to množství aut dole bylo způsobeno malou frekvencí skibusů v tomto ročním období. Přes zimu pendlují údolím asi po čtvrthodině a vozí lyžaře zdarma, takže ti nechávají auta u penzionů.

Během báječného lyžování se vyvážíme i pod Olperer (3476 m) a obhlížíme jeho severní hřben, kterým chceme vystoupit na vrchol. Je na něm dost sněhu, ale snad to půjde bez problémů.


Krásný Olperer při pohledu z konečné lanovky. Severní hřeben je ten pravý, do sedla pod něj vedou kotvy.


Hřeben k vrcholu večer před výstupem.

Po lyžování se vracíme do Finkenbergu a u informačka obvoláváme penziony, které na informační tabuli svítí, že jsou volné. První má plno, ale v druhém jsme úspěšní. Stojí sice pro osobu 24 € (dá se sehnat za 20 €), ale zase má komfortní vybavení.

V sobotu dopoledne je v Hintertuxu ještě víc aut, než v pátek, přijely totiž i jiné národy. Permici nám prodává český snowboarďák, který patrně vyjel z kamarády nahoru, kde už nejsou turnikety, sebral od nich permice a sjel je dolů prodat. Vlekaři se však jistí tím, že jízdenka platí jen pro jeden výjezd do areálu, nás už to tedy nechce pustit (nahoru už se jednou jelo). Překecáme vlekaře, že jsme si něco zapomněli, ale vůbec se na to netváří. Nedoporučuju.

Po čekání ve frontách u každého vleku, se dostáváme pod Olperer až před polednem. No, vyjížděli jsme zdola až v jedenáct, tak se není čemu divit.

Oblékáme sedáky, já pohorky, Lucka je ve skialpových botech, mačky, cepíny a vyrážíme. První část se jde po strmém sněhovém poli vpravo od hřebene. Někdo to jel dokonce dolů na lyžích. Jsme ve stínu, takže je to poměrně tvrdé, jde se docela dobře, jištění není třeba.

Hledám cestu, kudy nastoupit na hřeben, ale Lucce se tam vůbec nechce a prosazuje stoupat stále po sněhu, takže se dostáváme dle mého názoru zbytečně stranou do severozápadní stěny a ke hřebenu se nám pak nalézá podstatně hůře. Lucka se zkrátka bojí expozice na hřebeni, tak to oddaluje, jak může.

Ve skále vpravo vidím skobu, tak se k ní dosápu a dobírám na ní Lucku. Od té doby jistíme, už to není taková sranda.

Od skoby to ovšem nikam nahoru nejde. Marně se o to nějaký čas pokouším. Tedy šlo by to v létě bez maček, ale ne teď, když je někde sníh, někde led a někde skála. Tohle já lézt neumím. Sestupuju tedy kousek níž a traverzuju docela pohodově až na hřeben, kde dobírám Lucku na masivním slaňáku, které jsou na hřebeni snad po deseti metrech, v exponovaných místech i častěji.


Lucka v severozápadní stěně u skoby.

Anabáze se skobou nás stála spoustu času. Už jsou dvě a my v půlce hřebenu. Zdá se, že jsme to časově podcenili.

Po hřebeni to jde zpočátku docela dobře, i když sníh zakrývá díry mezi kameny, takže občas někam zapadnem. Mimochodem, nikdo tudy nešel od posledního sněžení (tedy aspoň týden).

Brzy jsme u převisu, který se evidentně leze přímo, protože je v něm jedno železo za druhým. Takže mačky dolů a lezu. Teď už se nechávám od Lucky jistit na ostro, ne jen průběžně, jako dosud. Převísek je to krásný, ale moc radosti z něj nemám. Takhle to teda nestíháme. Obtížností je tak za 4, ale v pohorkách to není až taková pohoda. Nad ním se dostávám zase do sněhu a bez maček to ukrutně klouže. Ze zoufalství se už chytám i těch želez ve snaze to trochu urychlit. Mačky se mi nasazovat nechce, i když by se občas hodily. Chvíli je sníh, chvíli kameny, to je pak těžký.


Na hřebenu je dost sněhu.

O kus výš, pod dalším zubem, dobírám Lucku. Té to chvíli trvá, dolézá celá zoufalá a chce dolů. Prý je to hrozně těžké, klouže to, zlatý Matterhorn. Jsou tři hodiny, jsme tak ve třech čtvrtinách hřebene. Nahoru už to stejně nestihnem, protože lanovky jezdí oficiálně do půl páté (ve skutečnosti určitě aspoň do půl šesté), takže zahajujeme slanění.


Pohled z hřebene na lyžařský areál, vlevo dole Hintertux.


Lucka slaňuje, dobře patrné jsou ty slaňáky.

Za hodinku jsme zase dole u lyží. Příště to chce určitě vyrazit dřív. Čekali jsme to lehčí, a tak to podcenili. Ono bez toho sněhu by to bylo o něčem úplně jiném. Nicméně zkušenost je to hodnotná.

V neděli se opět věnujeme lyžování. Počasí nádhera, lidí dopoledne ještě hodně, ale odpoledne už je to lepší. Chce se to vyhnout kotvě pod Olperer, kde je vybudován nový snowboardový park a jezdí zde nejvíce lidí. Na hřebeni Olpereru lezou v našich stopách dvě skupiny. Jedna se dostává do míst, kde jsme byli my a zase se vrací, ta druhá okolo jedné hodiny nového zimního času dolézá na vrchol a za hodinu zase slézá dolů. Neslaňuje, slézá! Vypadají jako klienti s vůdcem, ale kdo ví.

Taky už nepotkáváme téměř žádné Čechy, všichni už asi jeli domů. Stejně je zajímavé, jak se to tu mezi Čechy profláklo. Asi se u nás taky zvedla životní úroveň, takže jet na víkend na ledovec už není nic moc zvláštního, zdá se. Časy se mění.

Jezdíme dokud to jde, a pak se zase vydáváme na dlouhou dálniční anabázi. Před Mnichovem (70 km) je zácpa, tak to objíždíme po staré silnici, jinak dobrý. Za pět a půl hodiny jsme doma.

 

 

Užitečné odkazy:

http://www.tux.at/ - informace o počasí, webkamery atd. (německy)

http://www.alpintouren.at/ - skialpová túra na Olperer (německy)

http://jakub.langmaster.cz/2005-MonteRosa/Home.htm - Monte Rosa 2005, aklimatizační výstup na Olperer, sníh jim to znepříjemnil podobně jako nám

http://www.mountain.sk - fotky z výstupu, bez sněhu to vypadá snadně