Oblast Ortleru na skialpech

Část první, pokus o Ortler (Ortles) (3905 m)

Na Ortler jsme si mysleli již delší čas. Pojali jsme ho jako velkou akci, na kterou jsme ochotni obětovat i pár dní dovolené. Abychom nejeli sami, zvolili jsme prodloužený velikonoční víkend a zatáhli do toho i pár dalších kamarádů. Na zmíněný víkend se nás tak dalo dohromady celkem sedm. Pouze já s Luckou jsme plánovali zůstat v okolí Ortleru déle a podívat se i na další kopce.

Když se plánuje dopředu, nedá se bohužel zvolit počasí. Při pohledu na předpověď nám tak nezbylo, než doufat. Snow-forecast rovnou hlásil zataženo s jemným sněžením, südtirolší meteorologové zase nakreslili sluníčko s obláčkem, s deštěm a se sněžením. Přeložili jsme si to jako: nevíme, může být jakkoli. Nicméně to sluníčko dávalo trochu naděje, a tak jsme rozplánovanou akci nezrušili a v sobotu brzo ráno vyrazili. Kdyby naši poslanci odhlasovali Velký pátek na svátek, mohli jsme jet o den dříve a celá akce by byla dopadla úplně jinak...

V Plzni a okolí jsme posbírali všechny členy expedice i potřebný materiál a vydali se směrem na Železnou Rudu a jak by řekl klasik, nyní se nacházíme kde? Nyní se nacházíme v Janovicích nad Úhlavou. Nabíráme posledního účastníka zájezdu. Dále pokračujeme vzhůru do hor, zatím jen těch českých, pohraničních, do kterých se zrovna opět vrátila zima. Vrstva sněhu na silnici prověřuje naši připravenost. Podkluzuje to tak, že máme co dělat vyškrábat kopec na Hojsovku, ke konci už jedeme krokem. Fuj, to bylo o fous.

Sníh mají na silnicích i Němci, to už je co říct. Nedosahujeme tak nijak závratné rychlosti. Situace se zlepšuje až za Deggendorfem na dálnici. Dál už to jde hladce až do Mnichova. Tam se nám v tom frmolu jako vždy nepodaří odbočit na Garmisch, takže nic nového. Tedy na druhý pokus, směr Garmisch – Partenkirchen. Zde končí dálnice. Dále po silnici přes Fernpass, do Imstu a přes Landeck na Reschenpass. Svátky jsou cítit na provozu, z Landecku do Pfundsu se suneme v koloně. Z Reschenpassu dolů do údolí, a pak doprava na Passo Stelvio. Cestou ještě v rádiu napjatě posloucháme předpověď počasí. Respektive nejprve dlouhatánské zprávy ve spisovné němčině, načež počasí zahlásí nějaký puberťák se südtirolským přízvukem. Oblačno se slunečními paprsky, může ovšem i sněžit. Tak dík.

Do Trafoi (1570 m) přijíždíme až okolo jedné hodiny, po 8 hodinách jízdy (přitom je to jen 600 km).

V Trafoi po hlavní až k uzávěře silnice (Passo Stelvio je v zimě uzavřené, tamější lyžařské středisko funguje jen v létě) a u ní doleva dolů ke kempu (dále k sedlu by to šlo jen na lyžích). Cesta dále, k výchozímu místu výstupu - Hl. Drei Brunnen, je upravena pro běžkaře, autem nesjízdná.

Počasí je parádní, na rozdíl od Čech jen minimum čerstvého sněhu. Z parkoviště krásně vidíme Ortler i chatu Berglhütte (italsky Rif. Borletti, tak jí ale nikdo neříká) (2188 m), kde máme objednané spaní. To je třeba předem domluvit telefonicky, protože jinak je chata přes zimu zavřená.

Parkoviště v Trafoi u kempu, v pozadí Ortler.

Z parkoviště se vydáváme po rovince k Hl. Drei Brunnen a odtud lesem cikcak dost příkře vzhůru. Stopa je naštěstí vyšláplá. K chatě nám to trvá asi 2,5 hodiny.

Pohled od chaty na Ortler, výstup vede žlabem vlevo.

Davidos zdolává poslední metry k chatě.

Chatár nás přichází přivítat a zve nás dovnitř do tepla. Uvnitř sedí u kamen ještě několik skialpinistů, kteří ale po chvíli odcházejí. Zůstává jen chatár s pomocníkem. Dozvídáme se, že chatár je od horské služby. Taky nás hned zkouší, jaké číslo máme volat v nouzi. Naše odpověď 112 ho nepřekvapuje a evidentně má radost, že nás nachytal. To jsou prý carabinieri (policie) a ti neumějí německy, to je špatný. Volat máme buď přímo jemu (telefon uvedený u chaty je zjevně jeho mobil), nebo nouzovou 118. Ti ale stejně prý zavolají jeho.

Překvapuje mě, že ač většina obyvatel Südtirol mluví německy, místní italská policie nikoliv. To je teda situace.

Vybavením Berglhütte připomíná něco mezi Winterraumem a normální chatou. Dá se koupit balená voda, pivo v plechovce apod. Večer před spaním se na hodinu pustí generátor, a tak je i elektřina. V létě v jednom umyvadle zřejmě i teče voda. Záchod turecký, to je jeden z negativních přínosů italské správy.

Brzy zjišťujeme, že se zde i vaří, protože se nás chatár ptá, kdy budeme chtít večeři. Mezi sebou se tedy domlouváme, zda vůbec chceme večeři, když jsme si přitáhli své jídlo. V dané situaci ale nemůžeme odmítnout. Jen upřesňujeme, že snídani chtít nebudem a sondujeme ceny. Ubytování 17 €. Člen AV buď nemá vliv, nebo už je to cena pro něj. Polopenze 30 €, bez snídaně to chatár odhaduje na 25 €. Nakonec nám ale účtoval 30 €, ovšem včetně piv a horké vody.

Samozřejmě mluvíme o Ortleru. Před 14 dny tam prý bylo pár lidí. Čerstvě nasněženo může být nahoře tak 20 cm. Takže hlavní otázkou je počasí. Roční období jsme vybrali správně.

K večeři dostáváme těstoviny s tomatovou omáčkou. Taková normální porce. Holt se dojíme něčím svým. Omyl. Po těstovinách přichází párky se zelím, které už nedokážou dojíst ani největší jedlíci.

Spí se v podkroví, kde je trochu kosa, nicméně dek je dostatek. Ráno vstáváme na šestou, chatár už nám připravil vodu. Hned jdu ven, on se mnou. Jemně sněží, je zataženo. To je na nic, řikám si. Chatár jen konstatuje, že sněží, ale je vidět a pojmenovává okolní kopce. No, tak se půjdeme projít.

Hned úvodní metry nám seberou odvahu. Traverzujeme po sněhu, který se pod námi krásně deskovitě láme a odjíždí. Sněžit vůbec nepřestává, naopak. Vidět ještě celkem je, ale podle mě to nemá smysl. Překvapivě jsem tak první, kdo navrhuje se vrátit. Po pár desítkách metrů to obracíme a vracíme se na chatu. Jinak skialpový výstup na Ortler je dobře popsán na bergsteigen.at.

Chatár už je pryč, říkal, že musí dolů pro zásoby. Dlouze debatujeme, co dál. Pak dlouze hlasujeme, návrh stíhá návrh, až se v tom málokdo orientuje. Kam se hrabe český parlament.

Nakonec si demokraticky odhlasujeme, že se z chaty přesuneme do Suldenu na sjezdovky. Voláme na Schaubachhütte, kde kupodivu ještě mají sedm volných míst v Matrazenlageru. Pak chatárovi, že to balíme. Ten pod zástěrkou doplnění zásob jel ve skutečnosti do kostela. Prý jen, abychom zamkli a sejdeme se dole na parkovišti ve čtvrt na deset.

Sjezd z chaty cikcak lesem není žádný velký požitek, ale docela se to dá. Jen Lucka si opravdu vychutnává jednu borovici, do které se celá úžasně zašmodrchá. Trochu se dá jet až v dolní části pod ledopádem, kde je ale zase laviniště. Podle chatára prý ale nejlepší možnost.

Na parkoviště přes veškerou snahu ti nejrychlejší doráží až ve třičtvrtě. Chatár je ale jako vždy v pohodě.

Část druhá, Suldenspitze (3376 m) a Monte Cevedale (3769 m)

Přesunujeme se do Suldenu (cca 1900 m nad mořem) k lanovce. Část si kupuje permici, část jde na chatu Schaubach (2581 m) (italsky Rif. di Milano) na skialpech.

Sulden je menší, spíše rodinné lyžařské středisko, ale mají tu jednu freeridovou sjezdovku, resp. žlab, který si v novém sněhu opravdu vychutnáváme. Tím si zlepšujeme náladu. Počasí je stále stejné, zataženo, jemně sněží a zima. Podle předpovědi má být zítra také tak.

Ubytování na Schaubach je luxusní za dobrou cenu (pro člena AV se snídaní 18 €). Nahoře v Matrazenlageru je ještě parta Čechů, kteří se minulý večer nějak přátelili s chatárem a ten nám sám od sebe večer k pivu přináší dva velké talíře pizzy. Zjevně jsou to zbytky, co nedojedli bohatší hosté. Ach jo.

Meteorologové nezklamali a zase se sekli, ráno je azuro. Přímo z postele zírám na nádhernou Königspitze (Gran Zebru) (3851 m), jeden z nejkrásnějších kopců v Alpách. Zítra bychom jí chtěli dát.

Königspitze z mé postele.

Nedočkavě budím ostatní. Pak jdem na snídani, která je opravdu bohatá a vynikající. Nacpeme se tak, že chatár jen rozpačitě kouká, jak do nás všechno mizí. Děda by měl radost – posnídali jsme jako Hermann Buhl, s tím vydržíme celý den.

Dnes je pondělí, kromě mě a Lucky tedy všichni musí domů, navíc musí odjet už po poledni, aby se dostali do zapadlých koutů naší domoviny, takže se rozdělujeme. S Luckou vyrážíme na Suldenspitzi (3376 m), a pak Rif. Casati (3254 m), ostatní jdou na dětskou Hint. Schöntaufspitzi (3327 m), kam se dá přiblížit lanovkou.

Pohled na Suldenspitzi (ta oblina vzadu vlevo).

Nejprve k ostatním. Po neúspěšném pokusu dostat se na vrchol po skalnatém hřebenu zprava, bez problémů vystupují na vrchol zleva. Když sjedou k autu, zjistí, že jim ho nějaký hňup s Audi zatarasil, takže nemohou vyjet. Po různých pokusech ve stylu rozhoukat alarm či pokácet okolní překážející stromy, milou Audinu za pomoci slovenského kolegy a jeho vozu odtahují (mimochodem, plno Slováků tady, nevím proč, pracuje). Cesta domů je dle Kamilovo SMS OK, což znamená, že jim před Plzní dochází benzín, protože Kamilovo brácha ve svém voze vyřadil z funkčnosti hladové oko, jelikož mu neladilo barevně k modrému osvětlení palubky. Takže volají o pomoc a domů se dostávají za pomoci litrové PET lahve s benzínem.

A teď my. Ráno svítí sluníčko, ale také je sedmnáct pod nulou a začíná foukat. Nicméně vesele stoupáme k sedlu Eissee, přes které chceme přejít k chatě Casati. Ještě před vstupem mimo sjezdovky procházíme okolo zařízení, které nám kontroluje pípáky, to je pěkný. Nejprve je hezky, ale postupně přicházejí mraky a pod sedlem nás dostihují a halí nás do svého hávu, takže trochu ztrácíme orientaci. Jdeme proto ve stopách více doprava přímo na Suldenspitzi, což je takový oblý ledovcový kopec přímo nad chatou Casati. Jen na chvíli se nám mezi mraky trochu otvírá výhled.

Výstup od Schaubachhütte (ta růžová chata za Luckou).

Königspitze.

Vrchol Suldenspitze (3376 m).

Sjíždíme k Rif. Casati (obrovská velkokapacitní budova) a Rif. Guasti (malá chata hned vedle) a jdeme se do Casati ubytovat (cesta ze Schaubach nám trvala 3 hodiny). Tady už jsme v čistokrevné Itálii (resp. přímo na hranici Südtirolu). Chlapík v chatě, kterého německy oslovujeme, jen zamává rukama, že prý německy ne. Tak přichází na řadu naše znalosti univerzální řeči a domlouváme se na due noče, due perzone. Dává nám klíč od pokoje, tak asi dobrý.

Rif. Casati a Guasti od Suldenspitze, vlevo v mraku Cevedale.

Karavana na ledové poušti.

Po odpočinku se vydáváme po ledovci směrem na Monte Cevedale (3769 m). Mraky se postupně zase rozfoukávají, takže když se po dlouhém pochodu dostáváme k závěrečnému prudkému výstupu, už je na pohled krásné počasí. Na omak je to horší, fouká silný vítr a začíná být zima (teploměr na Casati po návratu ukazuje -20°C). Většina skialpinistů to kupodivu tady otáčí a jedou dolů. To nechápu, kousek pod vrcholem... Brzy pochopím.

Výstup od Casati (vlevo), nad ní vpravo oblá Suldenspitze.

Směr Monte Cevedale (v mraku).

Z mraků za námi začíná vykukovat Königspitze a za ní Ortler.

Stoupáme na lyžích prudký svah. Vítr je čím dál silnější a žene nám do tváří jemný sníh, který bodá jako jehly. Navíc se zadýcháváme, výška už je znát.

Dostávám se k trhlině, která mi brání v dalším postupu. Nad ní vítr svah ufoukal, takže je povrch velmi tvrdý, příp. kouká čistý led. Dávám lyže do trhliny a vyndavám cepín. Přichází Lucka. Je jí zima a balí to. Mně je také zima na prsty, ale přece se neotočím dvacet metrů pod vrcholem. Na nasazení maček nemám sílu, snad to půjde i bez nich. Přitahuju se na cepínu a přelézám trhlinu. Kousek lezu, nohy se dají trochu zakopnout, tak to jde. Další trhlina, šup, a jsem na hřebenu, tam už se dá jít. No, jít. Ve větru se dost potácím. Jdu po již úzkém hřebenu, téměř po rovině. Tak ještě kousek a otáčím. Moc před sebe nevidím, vítr zvedá sníh a žene ho přes hřeben, takže doprava mám výhled jak z letadla a před sebou vidím jen na dva metry. Najednou se přede mnou vynořují trosky nějaké chaty a skála. Tak to bude ono. Na pár vteřin vyndavam ruku z rukavice a fotím vše okolo. Ruka mi za tu chvilku úplně ztuhla.

Já na vrcholu s rampouchem pod nosem.

Pohled ke Königspitze, vpravo Rif. Casati.

Vrcholový hřeben, vítr je jasně viditelný.

Vracím se. Vidím, že Lucka již pomalu sjíždí svah a sleduje mně. Už abych byl dole, ta zima pekelně bolí. Exponovanou část přes trhliny slézám pozadu. Sundat pásy, nasadit lyže. Až nyní mě napadá, že necítím nos. Kruci, on mi snad omrzl.

Na maximální jistotu, ale velmi rychle, sjíždím dolů pod prudkou část, kde čeká Lucka. Oproti podmínkám nahoře je tady krásně, ale nějak nemohu rozmrznout. Jedeme pryč, honem.

Sjezd už po rovince z Cevedale.

Trochu kochání se - König a Ortler.

Pohled od chaty na Monte Cevedale (3769 m, vpravo) a jeho vedlejší vrchol Zufallspitze (3757 m).

Z chaty na vrchol to trvalo asi dvě hodiny, zpět jsme i s focením za 20 minut.

Slušné počasí je celou noc. To vím, protože nemůžu spát. Je to stejné, jako na Eigeru, trochu bolí hlava, žízeň, furt chodím na záchod. Lucka to samé. 3200 metrů i velká únava jsou znát.

Usínáme až k ránu.

Natěšený na Königspitzi v pět vstávám a nevěřím svým očím. Všude bílo, sněží, vítr. Vidím jen dva stožáry bývalého vleku nad chatou (fungoval na letní lyžování do roku 1982 a nyní se zvolna propadá do ledovce). Tak se ještě vyspím.

Situace se nelepší. Chvili jsou vidět sloupy dva, chvíli tři, někdy jen jeden. Spíme celé dopoledne. Pak se jdeme projít okolo chaty. Jen na dohled, takže obkroužíme chatu ve vzdálenosti 100 metrů. Sníh hnaný silným větrem vytvořil povrch, který se pod námi ve svahu láme. Moc zajímavé.

Odpoledne trávíme u kamen s pivem a čokoládou četbou časopisů. V obrovské chatě jsme jediní hosté, pak je tu chatár (umí trochu německy) a jeho pomocník (ten nás ubytovával a umí jen italsky). O jediné vzrušení se postarají dva Angláni, kteří přicházejí asi z chaty Rif. Pizzini-Frattola. Dají si kafe, a zase jedou dolů. Buď tam dole nemají tak hnusně, nebo mají takovou odvahu. Později zjišťujeme, že dole bylo celý den docela hezky. Ještě k cenám, ubytování na Casati stojí asi 11 €, ale když člověk konzumuje vlastní jídlo, tak 14 € (člen AV). Cena ovšem naběhne zakoupením horké vody (3,5 €) či piva (6 €).

Další den, již středa ráno, je počasí o fous lepší. Vrcholový den to ale není. Balíme a odjíždíme přes Suldenspitzi do údolí. Suldenspitze je asi naše jediná třítisícovka, kam jsme se vyškrábali dvakrát. Opět jsme trochu v mracích, ale celkem je vidět. Vítr sfoukal sníh z ledovce, a tak vyšlo na jevo, jak je rozpraskaný. Sjíždíme proto velmi opatrně.

Vrchol Suldenspitze, za mnou v mraku Königspitze.

Sjezd ze Suldenspitze.

Z chaty to byla půlhodina na Suldenspitzi, za další hodinu už jsme v Suldenu u auta. Je teprve devět hodin.

Tady dole je polojasno, ale vrcholy jsou v mracích, dnes by z toho opravdu nic nebylo. Přejíždíme autem přes Reschenpass do Nauders, kde si celý den užíváme sjezdování po širokánských sjezdovkách (jedna je široká asi kilometr, oni prostě urolbovali komplet celý kopec) i ve volném terénu. Doporučuju. Tak jsme se nakonec vydováděli.

Z Nauders domů to máme i s objížďkou přes Švýcarsko (celníci jen výhružně koukají) a se zajížďkou u Zugspitze (za tunelem se musí doprava) za 5,5 hodiny.

Užitečné odkazy:

http://www.snow-forecast.com - předpověď počasí (anglicky)
http://www.bergsteigen.at/ - spousta info, konkrétně skialp. túra na Ortler (německy)
http://www.seilbahnensulden.it/ - webcam Sulden (německy)
http://www.provinz.bz.it/ - laviny Südtirol (německy)
http://www.provinz.bz.it/ - počasí Südtirol (německy)
http://cz.bergfex.com/ - info Trafoi (webcam) (česky/německy)
http://www.suedtirol.com/services/weather/ - počasí Südtirol (německy)
http://www.vetroplachmagazin.sk/ - Sulden aktual - počasí, túry, fotky (slovensky)