Skialpy - sjezd Jezerní stěny

14 dní po přechodu hřebene z Jezerní hory na Ostrý se vracíme na místo činu. Kamil chce vyzkoušet své nové skialpové vybavení, tak vybíráme asi to nejlepší, co Šumava může nabídnout, sjezd Jezerní stěny k Černému jezeru.

Z parkoviště na Špičáckém sedle se vydáváme nejprve po žluté směrem k Černému jezeru. Po chvíli z ní však odbočujeme a přecházíme po cestě cca 50 m doleva na zelenou. Ta rovnoměrně stoupá, obkružuje Špičák a přivádí nás přímo na Rozvodí (3,5 km, tedy 1 hod pohodovým tempem ze Špičáckého sedla).

Po krátkém odpočinku v pohodlném přístřešku pokračujeme starou známou cestou na Jezerní horu (1343 m). Tentokrát se dá jít přímo, bez kličkování, protože sníh je tvrdý. Na vrcholu u míchačky jsme za chvíli.

Nahoře je sníh pěkný, takový starý prašan s několikacentimetrovou vrstvou nového sněhu, který přes noc napadl. Čím níže, tím se ovšem zhoršuje, dole u jezera leží tvrdý ledovatý sníh, jen trošku překrytý novým prašánkem. Není to tedy ideální, ale mohlo být hůř.

Z vrcholu Jezerní hory se tedy vydáváme doprava po hřebenu směrem na Svaroh. Dorážíme na známou planinu a sjíždíme více vpravo přímo nad Jezerní stěnu. Tají se nám dech při pohledu dolů, v těchto místech je zde téměř kolmá skalnatá propast. Popojíždíme směrem ke Svarohu a stále upřeně hledíme dolů do propasti a hledáme, kudy by se to dalo jet.

Konečně narážíme na úzký průsek bez skal, který vypadá aspoň trochu sjízdně. Prudké je to tedy pořádně, Šance hadr, ale jít by to mohlo. Kdyby byl prašan, tak by to byla naprostá nádhera, na tomhle sněhu se ale trochu bojíme.

Nakonec se rozhodujeme, že to zkusíme a já se jako první vrhám dolů. Kupodivu to jde docela dobře, jen se musí oblouky řádně skákat. Následuje mě Lucka, které se to zpočátku příliš nelíbí. Neohrožený Kamil se vrhá dolů již bez obav a obrovskými skoky zdolává veškeré nástrahy...

Vrhám se dolů jako první.

Kamil a jeho skoky.

A Lucka.

Po počátečním strmém žlabu se sklon trochu zmirňuje, ale výživné je to stále. Hlavně se zhoršuje sníh, problémy nám dělají zmrzlé hroudy spadané ze stromů. Nakonec se ale bez nehod dostáváme k jezeru, přímo naproti hrázi. Podél břehu přejíždíme k hrázi (jezero je sice zamrzlé, ale v národní přírodní rezervaci není dobré se příliš ukazovat, byť se pohybujeme 2 metry nad zemí) a vracíme se po žluté na Špičácké sedlo. Celé nám to trvalo 3,5 hodiny.

Upozorňuju, že se trasa nachází v národní přírodní rezervaci, kde je vstup mimo značené cesty zakázán, a je sjízdná pouze za výborných sněhových podmínek, tedy při aspoň 1 m sněhu. K přírodě je třeba se chovat maximálně ohleduplně!