Vysoké Tatry, červenec 2008
turistika a trochu lezení
Československá sestava
Sice jsem po Silvestru, stráveném na Velké Fatře, říkal, že si se Slovenskem dáme zase na nějaký čas pokoj, ale shoda okolností nás sem přivedla již po půl roce. Stali jsme se účastníky československé sestavy, jejíž základ tvořili moji spolupracovníci.
Lucka svoji účast podmínila alespoň jedním lezeckým dnem. Zbytek našeho cca pětidenního pobytu jsme počítali s turistikou po Vysokých Tatrách. Základnou nám mělo být ubytování v penzionu Pri potoku ve Staré Lesné, které domluvila naše slovenská spojka, Štefan.
Sobota, dvě hodiny ráno. Nápad vyrazit v tuto dobu už mi vůbec nepřipadá jako dobrý nápad. Miro je bohužel dochvilný, nedá se nic dělat. Napravuje foux pas a představuje nás Lence, která s ním přijela. Nacpeme naši batožinu do jeho malého Citroena a jede se.
V Rokycanech na benzínce se přesně podle plánu setkáváme se Zdeňkou a Mílou. Takže stačí jen vynadat Zdeňce za nápad jet ve dvě v noci, hodit jim dva naše batohy, se kterými jsme doteď sdíleli sedačku, a můžeme pokračovat.
Cesta pěkně ubíhá, když řídí někdo jiný. Např. Praha – Brno vůbec nezaregistruju. Pak už svítá a Morava nám najednou připadá nějaká krásná. Kochání podpoří i objížďka u Uherského Brodu. Přes Starý Hrozenkov, po asi šesti hodinách v autě, vstupujeme na Slovensko.
Hned před Trenčínem nabíráme Štefana.
Dále už cesta vůbec tak pěkně neubíhá, možná proto, že řídím. Taky začíná být hic a klimatizace, která v noci tak pěkně fungovala, najednou nestíhá (rozuměj stažené okénko).
Den první, turistika: ze Štrbského plesa okolo Solisek přes Bystré sedlo
Jak se blížíme k Tatrám, na vlastní oči vidíme důsledky větrné a kůrovcové kalamity. Místo hustého lesa volné pláně s vysokou trávou, zbarvené do fialova. Jen občas osamocený strom, trčící jakoby překvapeně sám. Pozitivem jsou parádní výhledy.
Na Štrbské pleso (1400 m) dorážíme až asi v půl dvanácté, tedy po strašných 9,5 hodinách jízdy. Je to tedy časově dvakrát dál, než do Alp. Sami bychom sem asi fakt nejeli.
Parkovné na celý den oficiálně činí 160 Sk (1 Sk = 0,8 Kč) a platí po celých Tatrách. Tolik platí i Míla. My to máme se slevou – bez lístku - za 80 Sk (individuální cena :-).
Z dlouhé cesty se nemůžu vzpamatovat. Zachraňuje mě až točený Zlatý bažant (45 Sk), který chutná výtečně. Můžeme se vydat na túru.
Vedúci Štefan zvolil "vraj" ľahšiu prechádzku. Okolo Solisek po žluté Mlynickou dolinou nahoru, přes Bystré sedlo (2314 m) a Furkotskou dolinou zpět.
Svižným tempem stoupáme a zpovídáme Štefana, kterého jsme od Krále Šumavy, tedy skoro rok, neviděli. První zastávkou je až vodopád Skok (1800 m). Až potud jsme potkávali opravdu dost lidí, až přemýšlím nad tím, že ty Tatry jsou trochu malé na takový turistický ruch. Dále už je to lepší, jak s lidmi, tak i krajinou, konečně výhledy a trochu drsnější podmínky, Tatry jak je známe. Jen můj žaludek pořád otravuje s hladem.
Za necelé tři hoďky docházíme k Capiemu plesu. Miro se pořád nemůže rozmluvit po slovensky, nicméně cap prý není čáp, ale kupodivu kozel. Kousek dál je Kozie pleso, tak možná nekecá.
Od Capieho plesa již stoupáme do sedla, pod nímž překonáváme sněhové pole a krátké řetízky. Okrúhle pleso pod námi je ještě zamrzlé a celé obklopené sněhem!
Ze sedla se můžeme kochat výhledy na Vysokou, v dáli Lomničák. Na druhé straně nás pod námi zaujme Vyšné Wahlenbergovo pleso, z tohoto pohledu má tvar srdce. Část jej také pokrývá led.
Sestup už moc zábavný není a místy upadám do dynamické meditace. Zpestří ho jen osamocený kamzík, který se pohybuje bohužel dost daleko od nás.
Jdeme stále po žluté a závěr po červené na Štrbské pleso. Trochu hrozí tmavé mraky, ale zůstává u hrozby. Štrbské pleso se nám naopak ukazuje v nezvyklém podvečerním světle a velmi mu to sluší. Jinak to tu ale vypadá jako na staveništi, jeřáby, beton, prach a tak. To je realita dobře se rozvíjející slovenské ekonomiky.
Úvodní lehký výlet nám trval téměř sedm hodin a docela nás zmohl. Jen tak dál.
Přesunujeme se do Staré Lesné. Zde se při průjezdu po úzkém mostku za volantem lehce opotím. Hned za ním raději vypínám klimatizaci při průjezdu indiánským ghetem. Válečná sekera je však snad momentálně zakopána.
A už jsme na chatě. Domácí nás vítá a hned jak nás ubytuje, servíruje výbornou večeři. Dostane mě tím, že přede mne při usednutí ke stolu bez ptaní postaví pivo. Paráda.
Po večeři musíme otestovat kořalku Horec. To ovšem není pití pro mne, něco tak hořkého už bych nerad někdy ochutnal. Ani Borovička to nemůže spravit, nechápu, jak to někomu může chutnat. Chuť si spravím až Demänovkou.
Den druhý, horská túra s lezením: z Hrebienku přes Zbojnickou chatu pod Širokou vežu, jejím JZ žebrem na vrchol (IV) (2461 m), na Priečné sedlo (2352 m) a přes Teryho chatu (2011 m) zpět do Smokovce
Snídáme o sedmé, v půl deváté jsme ve Smokovci, v devět už se vezeme zubačkou na Hrebienok (1263 m). Výjezd stojí asi 170 Sk, zpáteční 190 Sk a se sjezdem na koloběžce 195 Sk, to jsme koupili my. Nicméně moderní zubačka jede tak rychle, že nahoře musím říci, že se cítím oklamán, dát za to tolik peněz. Navíc poslední koloběžka je v 18:30 a lanovka v 19:00, což nevím, zda stihnem.
Začátek cesty jdeme s ostatními po trase vhodné i pro vozíčkáře. Pak se rozdělujeme, já s Luckou stoupáme do Velké Studené doliny směrem na Zbojnickou chatu, ostatní přes Zamkovského Malou Studenou směrem na Teryho chatu.
Na Zbojnickou to má být 2,5 hodiny, my jsme i s veškerým železem o téměř hodinu rychlejší. Nezastavujeme a uháníme dál po žluté pod Širokou vežu. Dědův horolezecký průvodce (Kroutil – Gellner, 1947) nás spolehlivě navádí, i když už to nejde tak rychle. Počasí je takové oblačné, dost větrno, ale snad to vydrží.
Nad Zbojnickou chatou, v pozadí zleva Široká veža, Priečné sedlo, Stredohrot...
Široká veža, cesta JZ žebrem kopíruje v levé části směr od vysněžené rokle přes dvě viditelné věžičky k vrcholu (IV., Motyka, Kürti a Donath, 1935)
Z turistické cesty se má odbočit na Střeleckých polích, což přesně nevím, kde je, ale prostě jdeme po turistické až do míst, kde se stáčí doprava k Priečnému sedlu. Odpočíváme, a pak se vydáváme přímo vzhůru do rokle vedoucí na Zbojnické sedlo (z našeho pohledu vlevo od vrcholu). Průvodce upozorňuje na možný sníh. No, jsou ho asi dva metry. Nejschůdnější nám připadá projít pravou částí rokle odtátým prostorem mezi sněhem a skálou. Jen tak tak se tam propasírujeme a není to příjemný pocit, být mezi skálou a masou sněhu.
Mezi sněhem a skálou.
Nad tímto místem se má jít doprava “po vytlačujících lávkách (volné balvany)”. No pěkně se tady vybojím. Lucce již musím hodit lano.
Je 13:15. Ocitáme se na plošině, odkud ještě vylézáme lehce necelých 10 m komínkem, než se začínáme na ostro jistit. Trhlinou vylézám šikmo doleva na žebro a po něm pokračuju dále. Lezu v pohorkách s téměř prázdným baťohem. Je to velmi příjemné lezení, ve skále sice není žádné železo, ale míst k založení smyce, frienda nebo vklíněnce je více než dost. Pod převískem dělám první štand (smyčka v hodinách + friend) a konečně si to začínám užívat. Okolo krásné skály a výhled do daleka, pod námi lidičky na cestě na Zbojnickou chatu, jezera, mraky, vítr, prostě paráda.
První délka, pod námi sněhová rokle.
Lucka dolézá a jdu dál. Zleva přes převísek, pak lehčeji ke kolmé stěnce “bez záchytů”, v které je natlučeno několik skob, jediné to železo v celé cestě. Nevěřícně koukám, že bych měl jít přímo tudy nahoru, po letmém ošahání mi to přijde tak za šest (dle průvodce "neobyčejně těžké", autor S. Motyka, 1936), na což v pohorkách v této situaci vůbec nemám chuť. Cvakám jednu skobu a obcházím to, což jak pak zjišťuji je povoleno. Nad stěnkou již je první věžička, kde dobírám.
Odlez od předposledního štandu.
Dále pokračuje hezké, celkem lehké lezení, kde si vybírám cestu přibližně středem, aby to bylo trochu náročné. Okolo druhé věžičky zleva stále po žebru. Když dojde lano, jsem zrovna na takové plošině, kde opět snadno dělám štand jen ze smyčky. Ještě jedna délka lezení a už jsme na vrcholovém hřebenu, kde lano není potřeba. Dolézáme k vrcholu a ve chvilce mezi silnými poryvy větru děláme společné foto. Jsou čtyři hodiny. Výstup nám i s trochou toho tápání trval 2:45, což přesně odpovídá údaji v průvodci. Odpovídá i popis “IV, krásný, exponovaný výstup”.
Konec obtíží, dále lano není třeba.
Oproti Alpám nám vše tady připadá takové mrňavé. Měli jsme před lezením v Tatrách díky různým historkám obrovský respekt, ale tohle první seznámení nás povzbudilo. Ty historky budou skutečně asi důsledkem podceňování rizika, domáckost Tater k tomu svádí.
Z vrcholu sestupujeme JV hřebenem celkem snadným terénem (I) do Priečného sedla.
Překvapilo mě, že během lezení jsme neviděli žádné jiné horolezce, tedy kromě skupinky lidí přímo na vrcholu vedlejšího Ĺadového štítu.
Sestup JV hřebenem, vidět jsou jezera okolo Teryho chaty.
Kontaktuju Štefana, jak jsou na tom. Už dávno přešli z Teryho chaty přes Priečné sedlo na Zbojnickou a nyní sestupují k Hrebienku. Dávám vědět, že sestoupíme přes Teryho chatu.
Dolů ze sedla je to docela hezké lezení, když člověk nepoužívá řetízky (I). Využívám dlouhé sněhové pole k urychlení sestupu, takže to mám i s lyžováním.
Trochu kochání, směr Teryho chata: Lomnický štít.
Pak už přes Teryho chatu uháníme dolů. Stále doufáme, že bychom to mohli do sedmi (poslední lanovka) stihnout, ale postupně se naše chůze zpomaluje. Únava nás dostihla. Když je jasné, že nemáme šanci, přestáváme spěchat. Ostatní už sjeli dolů na koloběžkách a odjeli do penzionu, Štefan pak pro nás přijede, máme čas.
Nad Zamkovského chatou si vzpomenu na medvědy, které jsem viděl v televizi, jak se dobývali do chaty, a snažím se dělat hluk. Nepotkáváme již žádné lidi (ostatně od Zbojnické chaty jsme za celý den potkali všeho všudy asi 15 lidí), sešeřilo se a blíží se bouřka. Trochu pochmurné. Když proti nám vyrazí velké chlupaté zvíře, opravdu se leknem. Naštěstí je to vlčák a za ním hned nějaký kluk, jde si zaběhat.
Začíná pršet, naštěstí nás již trochu kryje les. Cesta klouže, Lucka už moc nemůže. Zlobí ji kotník, který si zvrkla před časem při kajtování.
Až v osm hodin se dopotácíme na Hrebienok. Následující sestup po asfaltce do Smokovce je nekonečný.
Pak už jen ale samá pozitiva a sociální jistoty. Večeře, pivko, nějaký ten špiritus a na kutě.
Dny další, deštivé, napůl turistické
Je pondělí. Má pršet. I kdyby nemělo, nikam bychom asi nešli, máme toho s Luckou dost. Do hor optimisticky vyráží jen Míla se Zdeňkou. My ostatní se jdeme podívat na Štefanův vodopád (aneb tůňka), a pak do Tatranské Lomnice. Tam nás dostihuje déšť, tak na nějaký čas mizíme do cukrárny, kde kluky učím, co to je Radler.
Pršet nepřestává, a tak se vydáváme na cestu zpět, nehledě na nějakou tu vodu. Až nyní zjišťujeme, že je to nějakých pět kilometrů a že tedy docela zmoknem. Zvláště ti jedinci, kteří sice ráno hlásili, že bude pršet, ale nevzali si vůbec nic na sebe.
Po usušení na chatě, vyrážíme do aqua parku v Popradu. Tam si za 350 Sk dvě hodiny užíváme teplé i horké bazény, tobogány, skluzavky, saunu apod. Po bazénu šilháme hlady, takže hned zahučíme do nejbližší koliby, shodou okolností “u Štefana”. Zde mají nejen výborné halušky, ale i servírku.
Zdeňka s Mílou mezitím došli na Hincovo pleso, odkud je vrátila nepřízeň počasí.
Další den se nenecháme odradit deštěm, zvláště když Štefan shlédne radar a prohlásí, že brzy již pršet přestane.
I přes Štefanův radar se v silném dešti a větru trmácíme ze Štrbského plesa na Popradské. Tady ti otrlejší navrhují na chvíli zajít do chaty, ti méně otrlí to berou jako samozřejmost, s tím že nikam jinam už se nejde.
Popradské pleso. Rychle do chaty.
Je třičtvrtě na jedenáct, takže raňajkové menu je již studené a obědové nám ještě nechtějí dát (až od jedenácti). U studeného svařáku tedy vyčkáváme na jedenáctou, abychom mohli dostat polévku a posléze i halušky. Nejen obsluha, ale i jídlo za moc nestojí. Přesto se zdržíme na dlouho.
Venku sice na chvíli přestalo pršet, ale nějak se, zdá se, ochladilo. Ti otrlejší se vydávají vzhůru cestou směrem na Rysy, ti méně otrlí volí pomalý návrat přes symbolický cintorín.
Pěšina vzhůru spíše připomíná potok. Větší část se brodíme po kotníky ve vodě. Opět začíná pršet. Kousek nad rozcestím Rysy – Hincovo pleso docházíme k řádně rozvodněnému potoku. Lucce se již dále nechce a nakonec i Míla se Zdeňkou volí návrat s námi.
Cestou zpět i my navštěvujeme cintorín.
Pěšina pod vodou.
Popradské pleso. K vodě se sice nesmí vstoupit, ale stavět se tu může - ta chata vlevo je nově rozestavěná. Slováci chrání přírodu stejně zmateně jako my.
Po návratu na chatu Štefan i Miro spí. Večer jim není dobře, takže já i Míla spořádáme dvě porce večeře za ně. Chalani se žaludeční problémy snaží vyléčit horcem míchaným s borovičkou, což by mě osobně pravděpodobně zabilo. Vzpomínají přitom na halušky na Popradském plese i jogurtovou kostku v Tatranské Lomnici a nemůžou se rozhodnout, čemu za svůj stav poděkovat. Večer završujeme výpravou za světluškami.
Ani středa se s počasím moc nevytáhla, na Tatrách leží husté mraky. Balení, odjezd, zastávka v Demänovské dolině nakoupit sýry a domů. Opět strašlivě dlouhá cesta v délce okolo devíti hodin.
Tatry se loučí pochmurně.
Výlet to byl moc pěkný a i přes nepřízeň počasí jsme si to užili. Ve srovnání s dobou před pěti lety je současné Slovensko o poznání dál, zlepšila se hlavně vstřícnost místních k Čechům. Dokonce to vypadalo, že nás tam vidí rádi.
A Štefan a Miro? Miro si ještě dva dny zasimuloval (tj. vzal si dovolenou). Zato Štefan již druhý den běhal a ládoval se pizzou... Vraj hej.
Užitečné odkazy:
http://www.tatry.nfo.sk - horolezecký průvodce, mapa Tater (slovensky)